„Uvidíte příběh o vraždě, lakotě, korupci, násilí, vykořisťování, cizoložství a proradnosti – zkrátka o tom všem, co je naším srdcím drahé a blízké,“ ladil diváky libeňského divadla o posledním listopadovém pátku, kdy se konala premiéra muzikálu „Chicago“, Dušan Sítek v roli konferenciéra. A to co se dělo na jevišti, nezůstalo jeho slibům dlužné. Po prologu, v němž herci předvedli v hutné dramatické zkratce, jak mladá žena, původním jménem Beulah Annanová, zavraždila svého milence, se proměnilo libeňské jeviště ve věznici, plnou mladých žen.
V Libni je představují (zleva) Zuzana Čapková, Veronika Vyoralová, Jitka Jirsová, Eliška Machačová, Petra Jungmanová a Lucie Chlumská. Každá z nich tu v jazyce, který vypěstoval tamní bulvár do efektně přitažlivých frází, vypráví svůj příběh. Hvězda libeňského muzikálu Petra Jungmanová v roli Velmy Kellyové měla už první aplaus za sebou, sklidil jej její vstupní song s baletní suverenitou. S pomocí šéfdozorkyně Mamá Mortonová získala advokáta, který neprohrál žádný proces. Ba, dokáže získat na její stranu i tisk, aby tak pro Velmu připravil úspěšný vstup na music-hallovou scénu.
Tato naděje uchvátí Roxie Hartovou. Tak překřtili libretisté, textař Fred Febb a režisér Bob Fosse, vražedkyni z předehry; jako paní Annanová byla hrdinkou aktuálního divadla, které napsala v roce 1926 novinářka Maurine Dalas Watkinsová. Tento příběh si v půli 70. let zvolili skladatel John Harold Kander a oba libretisté pro svůj snad největší životní úspěch – muzikál „Chicago“. Tuto charakteristiku umocňuje fakt, že z dílny Kander-Ebb vyšly takové hity jako písně pro Franka Sinatru do proslulého filmu „New York, New York“, zejména však známé muzikály „Zorba“, „Polibek pavoučí ženy“ nebo „Kabaret“. Tehdy získali zkušenost, jak se dá z povídek novináře i po letech vybrat příběh, který má aspiraci stát se legendou své doby.
V „Kabaretu“ to byla knížka povídek novináře Christophera Isherwooda (byl to mimochodem vrstevník těch, kdo k nám z amerického exilu přinesli první muzikál - Voskovce a Wericha), který prožil počátek 30. let v Berlíně. Oba tyto muzikály spojuje ještě jeden fakt: jejich vítězné tažení světem podpořily úspěšné filmy. „Chicago“ bylo zfilmováno v roce 2002 po úspěchu jeho revivalu na Broadwayi a získalo šest Oscarů, včetně zlaté sošky za nejlepší film. Ostatně také „Kabaret“ byl u nás poprvé uveden pět let poté, co za stěžejní roli v jeho filmové adaptaci získala v roce 1972 představitelka Sally Liza Minnelliová Oscara. Stalo se tak v Brně, kde bylo Státní divadlo díky nejpoučenějšímu z českých divadelníků v tomto žánru, Ivu Osolsobě, líhní muzikálových inscenací.
Ke své poslední letošní inscenaci pozvalo Divadlo pod Palmovkou tvůrčí štáb z tohoto města, kde ředitel Zdeněk Moša navázal v Městském divadle Brno na tuto tradici, kde doplňoval dramaturga Iva Osolsobě režisér Stanislav Fišer i poslední šéf zpěvohry SD František Zacharník. Režisér Moša s dirigentem Ondřejem Tajovským, choreografkou Anetou Majerovou, výtvarníky Jaroslavem Milfajtem (scéna) a Andreou Kučerovou (kostýmy) uvedli „Chicago“ v MDB 25. března, na den tři čtvrtě roku před premiérou v Libni. Do tradice brněnských muzikálů patří i autor českého překladu Ivo T. Havlů, třebaže zemřel již před dvaceti roky. Po svém návratu z New Yorku, kde pracoval kolem roku 1968 v tamním nakladatelství, patřil k těm, kdo svými překlady navazoval na studie Iva Osolsobě. Na „Chicagu“ v Libni se s brněnským týmem podíleli Irena Pluháčková (hudební nastudování), Michal Matěj (asistent choreografa) a tamní dramaturg Ladislav Stýblo.
Není to ovšem první setkání libeňských s tímto moderním žánrem. Také je vidět, že našel ve svém pánském souboru díky předchozím inscenacím – např. „Sugar“ (podle filmu „Někdo to rád horké“), „Sliby chyby“ - dost zkušených představitelů. Náročné dámské party si vynutily – až na legendární už libeňskou Edit Piaf Hany Seidlové – volbu hostů. I když Jitka Čvančarová (má alternovat roli Velmy po návratu z mateřské dovolené) je pro Palmovku hostem, který tu je tak trochu doma; do soudobé tváře divadla se zapsala zejména rolí krajčířky Evy z „Gazdiny roby“, ale i Marií Stuartovnou z Boltovy hry „Ať žije královna“. Hledalo však své hosty mezi členkami činoherních souborů, kde na rozdíl od aranžovaných a kostýmovaných inscenací VIP naší pop-music, se inscenují skutečné muzikály - toto moderní, syntetické hudební divadlo. Také v repertoáru představitelek obou stěžejních rolí najdeme významné činoherní role právě tak jako stěžejní muzikálové party – často v řadě souborů.
Obě alternující představitelky Velmy Kellyové si přivedl režisér Moša ze svých brněnských inscenací, i když jsou už delší dobu „na volné noze“. Pro obě jsou však návraty k solidní práci s divadelním souborem živou vodou pro obnovu tvůrčích sil. Ostatně Petra Jungmanová to v rozhovoru pro Zpravodaj DpP vyjádřila: „Většinu muzikálů jsem odehrála ve své divadelní kolébce, v Městském divadle v Brně. Dlouho jsem nezkoušela a muzikál teprve ne. Těším se na celý ten divadelní proces. Na zkoušení, tancování, slaďování tance se zpěvem, ladění zpěvu, hraní na kolegy, na to, jak, doufám, nepodlehnu té šílené divadelní hysterii před premiérou, na ten úžasný fenomén zvaný divadlo! Pro muzikálové herce je to výborná příležitost spojit všechny tři složky – zpěv, tanec a hraní - stejnou měrou dohromady. Chicago beru jako muzikálovou lahůdku, jehož příběh je nutné vnímat s nadsázkou, ale který zároveň dává šanci pochopit, jak je důležité nepodlehnout povrchnímu pozlátku.“
Právě v souvislosti s prvním vystoupením Petry Jungmanové v Libni jsem si uvědomil jednu zajímavost: jakoby se právě jí sem vracela první hvězda divadla v Libni – Mařenka Zieglerová. Petra Jungmanová totiž hrála subretu v seriálu „Stříbrná paruka“. V tomto románu velkého vypravěče o hercích oné Belle époque českého divadla psal Adolf Branald o tom, co předcházelo vstupu paní Zieglerové v roli Hany Glavariové z operety „Veselá vdova“ na libeňské jeviště před 103 roky. Seriál promítala ČT v době, kdy se natáčelo filmové „Chicago“, a partnerem paní Jungmanové byl grandseigneur soudobého českého divadla Boris Rösner, mezi jehož tři poslední velké herecké výkony patřil Cyrano v Libni.
Paříž v Libni
aneb intermezzo z časů Stříbrné paruky a Zlatých stínů
Nová subreta Magda Brožová narychlo zastoupila v kočovné společnosti první milovnici v titulní roli Shakespearova „Zkrocení zlé ženy“, kde jí partnerem byl direktor Matyáš a úspěch vystoupení byl famózní. Magda má však o své budoucnosti jinou představu: chce hrát operetu, i když Matyáš o tom nechce ani slyšet. A tak v čase, který kočovným hercům nepřál, odejde s prvním milovníkem společnosti do lepšího angažmá a zanechá Matyáše i s dítětem, aby se dál protloukal. – Po letech…
„Když se Matyáš probudil, stála na prahu. - Jakpak se ti daří? - Vyprávěla mu o Pištěkovi, o tom, že kvůli ní nastudoval Martu, o nabídce z Prahy, o zájmu samého Švandy (JUDr. Švanda ze Semčic provozoval už tehdy na Smíchově divadlo; A. Branald, Stříbrná paruka, Praha 1982, str. 340).“ Ten krátký úryvek dokládá, že Magda ze „Stříbrné paruky“ je literární obraz paní Zieglerové, na niž vzpomínal Branald v „Zlatých stínech“.
Poslyšte toto intermezzo z doby, kdy v Libni začínalo profesionální divadlo. Ten příběh, jako by se ani nehodil do Belle époque, ale spíš do současné doby svárů a závisti:
„Získat Veselou vdovu pro Prahu nebylo snadné, neboť se o ni ucházelo nové Městské divadlo na Vinohradech. Pan tajemník Štech jel tehdy (po Novém roce 1908) do Berlína a v Drážďanech na peróně mne potkal s mým přítelem M.; pravil dosti sebevědomě: Jedu do Berlína podepsati smlouvu na Veselou vdovu. I pravím na to: Přijel jste s křížkem po funuse. A ukázala jsem mu smlouvu, jíž jsem nabyla výhradního provozovacího práva v jazyku českém pro Velkou Prahu. Zůstal stát jako zkoprnělý,“ zaznamenal pan Branald vzpomínku Mařenky Zieglerové (Zlaté stíny, Praha 1980, str. 237).
„Ohlas premiéry (přijel na ni i skladatel Franz Lehár) byl pronikavý. Nikdo nečekal, že je něco takového možné – právě v Libni! Divadlo bylo na čtrnáct dní předem vyprodáno. Noční výlet na Primátorskou (dnes Zenklovu třídu, kde už tehdy zářily v noci Křižíkovy obloukovky) se stal módou, kavárenské orchestry daly na repertoár Vilju, Maxima a Valčík sirén, dámy si prozpěvovaly, páni popískávali. Zdrženlivé občanky, pokud na to měly, strojily se do korzetů a la Hana Glavariová a jejich půvab dostal jednotný odstín. Dálo se s nimi totéž, co s dámami ostatních velkoměst (tamtéž v kapitole Paříž v Libni, str. 242).
Konkurence zneklidněla. Večer co večer odvážely tramvaje životadárnou mízu Ze Smíchova do daleké Libně. Švanda sliboval pomstu. Štech nemohl paní Zieglerové odpustit, že mu vyfoukla Vdovu před nosem. Pivovarník Vendulák marně lákal lid do Uránie (stála v Holešovicích a o dvacet let později uvedla poprvé ve Velké Praze Frimlovu Rose Mary). Všichni byli svorně rozezleni zprávou, že Zieglerka má v šuplíku zásobu dalších rachejtlí a chystali se k boji.
První úder – a drtivý – zasadila Vinohradská spořitelna. Zbraň, která byla až dosud takticky v sejfu, byla vytažena a namířena. Dvanáct směnek, dávno splatných a z milosti prolongovaných. Dvě staré libeňské barabizny měly cenu činžáku s vyhlídkou na Riegerovy sady. Dokud divadlo prosperovalo, mohl inkasista odnášet aspoň zrno na úhradu dluhu. Samozřejmě, že mu všechno nedali – z něčeho museli žít.
V druhé sledu za vinohradskými úderníky nastoupil doktor Švanda s právnickou elegancí. Požádal Elektrické podniky o tutéž výhodu, jakou má libeňské divadlo, totiž o pravidelné přistavování tramvají na Smíchově. Bude-li odmítnut, odhalí v novinách preferování Libně před ostatními divadly, a to by nebylo příjemné některým pánům ve Správě podniků. Bude-li žádost kladně vyřízena, vytvoří to hrozivé precedens, všechna pražská divadla, a nejen divadla, i karlínské Varieté, koncertní síně, kinematografy a kdoví kdo ještě požádá o tutéž výhodu. Při osobním jednání poskytl pan doktor Švanda elektrikářům šanci: nehodlá trvat na svém požadavku, bude-li výhoda pro Libeň odvolána. Při této příležitosti je třeba slavnou Správu podniků upozornit na hromadný provoz privátními auty, které najímá inženýr Majer (podnikatel libeňského divadla) k pendlování mezi Arcivévodou Štěpánem (hotel v centru Prahy) a Primátorskou třídou (tedy ke stanici Palmovka). Večer co večer jsou tramvajím odnímány desítky, ba stovky pasažérů. Správa by měla – ve vlastním zájmu – podat okamžitě žalobu pro nekalou soutěž.
Směnky byly protestovány, tramvaje odvolány, žaloby podány. Odpověděla po svém: přivezla z Vídně Kouzlo valčíku (operetu Oskara Strausse; tamtéž, str. 243).
Od anděla v Malovaném na skle po vražedkyni v Chicagu
Martina Sikorová, která hrála vražedkyni Roxie Hartovou na premiéře, si tuto roli vlastně zopakovala: v letech 2009-10 měla tento muzikál na repertoáru její mateřská scéna v Pardubicích. Režisérem tam byl Petr Novotný, který inscenoval muzikály v Karlíně a v řadě dalších pražských scén. Do libeňského Zpravodaje o práci v jiné inscenaci téže předlohy řekla: „V divadle se mi to ještě nestalo. V něčem mám asi výhodu, znám písničky, mám představu, kdo je Roxie, ale v něčem i nevýhodu – co třeba všechny ty drobné změny v textu, které si mám zapamatovat?“
Na tak velkou muzikálovou postavu čekala Martina Sikorová (na snímku stěžejní dvojice muzikálu vlevo) dost dlouho. Před Roxie Hartovou se v tomto žánru ve svém divadle objevovala zatím ve vedlejších postavách nebo ve sboru (jako například v „My Fair lady“), nejvíc si ji tamní diváci pamatovali jako Anděla v beatovém muzikálu o Jánošíkovi od Gärtnerové a Brylla „Malované na skle“. Na libeňském jevišti byla důstojnou partnerkou Petře Jungmanové, která patří k nejvýznamnějším herečkám muzikálů, což samo o sobě svědčí o hodnotě debutu Martiny Sikorové ve velké muzikálové roli, která je nositelem vlastního děje.
V něm jí byl o premiéře partnerem Radek Zima v roli advokáta Billy Flina. Je to vlastně tenorový part tohoto hudebně-dramatického díla. A Zima jej zvládá se suverenitou a smyslem pro groteskní nadsázku samolibých gest. (Ostatně i v Brně obsadil Moša do této role hvězdu svých muzikálů Dušana Vitázka.) Díky své pěvecké suverenitě může hostovat v muzikálových inscenacích se zpěváky operního souboru Městského divadla ve svém rodném Ústí n. L.
V alternaci se v těchto rolích objevují: Radek Valenta, který patřil do sexteta z předposlední premiéry letní komedie Woody Allena „Sex noci svatojánské“, a Petra Doležalová, hostující na řadě pražských scén, mj. i ve Strašnickém divadle, jehož soubor zvítězil v konkurzu hrát od příští sezóny v Divadle Komedie. Na druhé straně pak alternuje Radek Zima v roli manžela Roxie Amose Harta.
Na premiéře se jako Amos Hart představil Jan Teplý. Jeho přechody z jakoby civilního dialogu do groteskní hry s mamutím klíčem je dílem okamžiku, až se nakonec zapojí do cirkusové manéže, v kterou se mění divadelní prostor zamřížovaný klecemi pro uvězněné dívky-šelmy. Do tohoto prostoru, kterému vévodí konferenciér - u piana v roli krotitele (na premiéře jej hrál s naprostou suverenitou Dušan Sítek). Také tichý a pracovitý manžel se proměňuje v klauna, aby tak završil logiku tohoto příběhu.
Královna music-hallů
Jediná stěžejní ženská role neměla na libeňské premiéře muzikálu hosta: šéfdozorkyně Máma Mortonová, kterou hraje Hana Seidlová. Ze svého prvního angažmá v Městském divadle Most si přinesla roli, o které si mnozí dovolují říci, že životní: Edith Piaf. Hru maďarské autorky Evy Pataki „Edith a Marlene“ nastudovalo i Divadlo pod Palmovkou a už ji uvádí 13. sezónu (má za sebou 255 repríz). Sama herečka tvrdí ve Zpravodaji DpP, že se bojí, aby si ji „nenaštvala. Její role mě donutila se dovzdělávat ve zpěvu, což mně přineslo další práci. A zásadní věc je, že jsem se s ní naučila cítit publikum a dýchat s ním a pro ně.“
V souvislosti s intermezzem o Paříži v Libni není tedy na místě vracet se k Piafce, ale k vynikajícímu „Cyranovi“, za jehož libeňskou podobou tehdy pokulhávala programově protiromantická inscenace těch bytostně novoromantických veršů v Národním 
divadle (nástupní režie stále ještě přesluhujícího šéfa činohry ND Michala Dočekala). V Libni byla Roxanou Rösnerova Cyrana Hana Seidlová. O premiéře „Chicaga“ se musel proměnit tento symbol krásy a lásky (však balkónové scéně, v níž o tom jak rolničky v srdci znějí, naslouchá divácká paměť dodnes) v robustní neomalenou vládkyni ženské věznice.
V citovaném rozhovoru to Hana Seidlová charakterizuje jako herecký oříšek. „Dobrého herce posunují dál právě „herecké ořechy“, a nejhorší bývá typové zaškatulkování. A kdo se bojí, nesmí do lesa, ani na jeviště. Vypořádala jsem se už ve svém hereckém životě s většími potvorami. Snažím se je vidět z té druhé stránky. Nikdo se nenarodí jako zlo, dovedou ho k němu okolnosti, prostředí a vlivy zvenčí. U Mamá to může být právě její práce - představuji si, jak asi člověka zdeformuje práce bachaře! A moje křehkost je zavádějící. Mrzí mě, že mi kvůli ní uteklo pár rolí. Na divadle by se nemělo obsazovat podle fyzického typu, ale klást úkoly. Citlivost by měl mít v sobě každý herec. Je to součást profese. A mimo jiné, já na lidi prý působím spíš autoritativně, zle a arogantně. Jestli vy jste si mě nevysnili?“
Ve scéně Máma Mortonové, kterou hraje Hana Seidlová (uprostřed), je Petra Doležalová, alternující roli Roxie Hartové; za pianem Dušan Sítek jako konferenciér.
Co je mateřštinou muzikálu Chicago
Časový posun, který provedli autoři „Chicaga“, se ve srovnání s „Kabaretem“ zdvojnásobil. To umožňuje vidět krvavé tragédie z časů těsně před velkou hospodářskou krizí pobavenýma očima groteskní nadsázky. Snad jen její přenos do reálna, který provedli inscenátoři závěrečného soudu nad vražedkyní Roxie, poněkud vybočil z rytmu představení i stylu druhé části muzikálu. To je však jen malá piha nad působivým „satirickým krimi muzikálem podle skutečných událostí“, jak označují inscenaci její autoři.
A jak tomu často bývá, zrodila tato legenda z dob, kdy Chicago bylo město zločinu, bezděčně novou aktuálnost, a to s časem soudobým. I přes vzdálenost doby a Atlantického oceánu vzhlížíme se v životním stylu, kde VIP, tedy všemi obdivovanou osobností, se může stát prakticky kdokoliv – třeba vrah či jiný zločinec. S příklady hysterických vášní Kájínkových ctitelek, politiků říkajících si o úplatky či zaměstnávajících v správních či podnikových radách a. s. s majetkovou účastí obcí, měst či státu své přitakávače potkáváme každý den. O nezávislosti soudů přemýšlejí už jen naivní idealisté. Průhledné senzace a sentimentálních banality, které se tak dobře čtou, zvedají náklady novin a magazínů, takže dnes u nás neexistují pomalu média, která by nesloužila požadavkům bulváru. Za minulého režimu se říkalo: lepší mít dobré kamarády, než stovku. Dnes se úspěch nepočítá ani na tisíce kaček, ale na „melouny“, o úspěchu rozhodují jen dobré kontakty na vrcholcích společnosti, „vyčúranost“ a mediální atraktivita. Kdo je má, nemusí se bát, že by byl snad odsouzen. Nebo dokonce šel za katr.
„Podstatou muzikálu je jeho srostlost s místem, pro které se muzikál píše, komponuje, tvoří,“ napsal v 60. letech, kdy začínala hlavní role Brna v české muzikálové tvorbě, vzpomenutý dramaturg SD Ivo Osolsobě. Jako dědic revue – a ta vždycky měla nejužší kontakt se svým divákem, s nímž hovořila jeho mateřštinou. Tou ovšem není pro muzikál „jen společný způsob užívání jazyka a náš společný hudební arsenál (neboť žijeme přece od malička uprostřed hudby a s hudbou), ale také společná témata, společná zkušenost, společné povědomí.“ To se vytváří z nejrůznějších zdrojů: společné školní zážitky, politické i kulturní události, o nichž se ve stejné době dovídáme z novin, společné pocity uspokojení či nevole z televizních programů, tváře a osoby, které spolu v televizi vídáme, herci, které známe z divadel, místo, v němž žijeme. „Mateřština znamená především věrnost místu, v němž a pro něž vznikl, a době, v níž a pro niž vznikl (Muzikál je, když… Praha 1967, ss. 37-46).“ To je totiž základní požadavek, který dal muzikálu jeho zakladatel Oscar Hammerstein II. („Loď komediantů“, „Carmen Jones“ aj.). Právě tato věrnost „místu a době, pro něž vznikl“ je základem nejen pro tvorbu skutečného muzikálu, ale i pro jeho revitalizaci v jiném čase a na jiném místě, než se zrodil. Vyžaduje to mnohem víc tvůrčí invence než napsat příběh s písničkami na jakýsi obecně známý námět, jak tomu zhusta v našich zeměpisných délkách a šířkách bývá.
Jindřich Beránek
V textu citovány rozhovory, které pro Zpravodaj Divadla pod Palmovkou vedla s herci Barbora Tůmová.
Na snímcích shora:
- scéna vězení plného dívek
- Petra Jungmanová
- Petra Jungmanová a Martina Sikorová
- Jan Teplý a Dušan Sítek
- Hana Seidlová, Petra Doležalová a Dušan Sítek
