Res publica

Sonda do života české společnosti v době, kdy se zrodil český politický národ moderní doby

O sociálních demokratech se tvrdí, že neměli nikoho, kdo by ovlivňoval bezprostředně intelektuální život české společnosti. A přece na Manifestu moderny, který vyšel v říjnu 1895 v revue Rozhledy, čteme jako první jméno Františka Václava Krejčího[1], který se již o dva roky později stane redaktorem Práva lidu. „Píšeme rok 1897, na podzim mi bude třicet let (narodil se 4. října 1867 a zemřel pět dní před svými 70. narozeninami v roce 1941). Všechno zůstává při starém, rediguji Rozhledy, píšu, čeho je právě třeba, ale nemám vzpruhy k nějaké větší práci, ani představy o tom, do jaké bych se měl pustit.“ (Konec století,[2] Praha ČS, 1989, s. 296)

Závěrečná pasáž z Manifestu moderny je reprodukována z 10. svazku Vlastivědných zajímavostí Českotřebovska.

Ten povzdech mají na svědomí události, které následovaly bezprostředně po vydání Manifestu moderny – rozkol mezi stoupenci pokrokového hnutí, kteří se redakci Pelclových Rozhledů sešli.

„Přítel Soukup (povšimněte si, že i jméno pozdějšího parlamentního zpravodaje Práva lidu je mezi 11 signatáři Manifestu moderny) [3] mluví nyní o chystaném denním listě dělnickém jako o záměru, k jehož uskutečnění má dojít ještě v tomto roce, a snadno získá můj souhlas se vstupem do jeho redakce. A tak prožívám na jaře a v létě 1897 zápas mezi nadějemi a obavou, abych nebyl opět zklamán, jako se to stalo přede dvěma lety s Českými novinami.“ (tamtéž s. 297)

Ve svých pamětech Krejčí vzpomíná na toto zklamání: „V srpnu 1895 byl deník, v jehož redakci našel Krejčí příslib stálé existence a mohl tedy opustit místo učitele na obecné škole v rodné České Třebové, zastaven. Nakladatel Beaufort každému vyplatil ještě měsíční gáži. F. V. Krejčí, který se do Prahy přistěhoval i se Zdenou, s níž se vzali před dvěma roky, tedy na konci prázdnin 1893, půl roku před soudem s Omladinou. [4] Do té doby bydleli v pokojíku, který jim ve svém bytě na nádraží přenechali Vostárkovi, rodiče paní Zdenky. (Na snímku z roku 1933 je František V. Krejčí se svou ženou Zdenou, rozenou Vostárkovou.)

„Koncem léta (1897) bylo již jisto, že deník sociálně demokratické strany bude založen. Počne vycházet na podzim a bude se jmenovat Právo lidu. Již počátkem září mi oznámil Soukup, že jsem do redakce přijat a seznámil mne s Antonínem Němcem, jenž bude šéfredaktorem. A již koncem měsíce jsem počal chodit dolů k Vltavě [5] k mostu Palackého, kde byla umístěna redakce Práva lidu s tiskárnou i celé ústředí mohutné sociálně demokratické strany. Byl to prostřední ze tří nových domů, které jsou průčelím obráceny k Podskalí a Vyšehradu. Pomník Palackého  tu ještě nebyl. Od stolku, který mi byl v redakci vykázán, měl jsem krásnou vyhlídku se širokým obzorem na tok Vltavy.  Místnosti redakce jsou nevelké, a protože se musí šetřit, nemá ani šéfredaktor svůj pokoj, sedí u svého stolu proti mně, a tak mám příležitost pozorovat všechno jeho konání a blíže seznámit s mužem, jemuž je svěřena vůdčí úloha ve straně. Antonín Němec sem byl povolán z Vídně, kde řídil Dělnické listy. Pochází z Brna, původně se vyučil typografem. Prahu a český život nezná, i dává se mnou poučovat, takže mezi námi brzy se vyvíjí živý osobní styk.“[6] (cd, s. 299)

• Léta vandrovní – po trati Česká Třebová-Praha

Do redakce si přinášel mladý intelektuál dost značné publicistické zkušenosti. První zpráva, kterou napsal, byla ze září 1891. Tehdy byl koncem prázdnin ve Vysokém Mýtě, kde sídlil inspektor tamních škol. Absolvent hradeckého učitelského ústavu František V. Krejčí, který měl za sebou první roky na obecných školách, zajel požádat o místo odborného učitele na třebovské měšťance, které bylo provizorně obsazeno nekvalifikovanou silou. Nepochodil. „Rozmrzen chystal jsem se k návratu, a protože do odjezdu večerního vlaku z Chocně zbývá celé odpoledne, chtěl jsem je strávit v přírodě a jít až tam pěšky. Na novinách v trafice spatřil jsem nápadný černý rámec, ohlašovaly, že zemřel Jan Neruda.[7] Koupil jsem si tedy na cestu Národní listy. A tak tu sedím v trávě… v široce otevřené krajině a hlavou mi táhnou a spolu zápasí dva proudy myšlenek. Zemřel tedy Neruda, je to den velikého smutku pro literaturu, dychtivě čtu v novinách o poslední době jeho života i o jeho konci a v mysli vyvstává mi obraz celého básníkova vývoje,“ vzpomínal na ty dny o 50 roků později, když za okupace, vzdálen své politické, literární i žurnalistické činnosti spjaté bojem o vznik a vývoj samostatné ČSR, dopisoval své paměti (cd., s. 182). „… a do tohoto reje myšlenek vpadá bodavě vzpomínka na dnešní rozmluvu s inspektorem a ochlazuje můj vnitřní zápal. Kam to vztahuješ ruce, človíčku, mizerný podučiteli, pro něhož není a nebude místa než trčet tam, kde vězíš, a trápit se s kluky, pokud ti na ně budou stačit ještě plíce a nervy? Kam se to kasáš do výšin literatury, vyhrazeným pánům s univerzitními zkouškami a doktorskými diplomy! Přečti si o Nerudovi, jak tě o tom poučují dnešní noviny, ale dále si tím hlavu nelam, tvářit se jako kritik a hodnotitel básníků, to není tvou věcí…“ (cd., s. 183)

Avšak právě jeho pohled na Nerudu a jeho verše mu otevřely cestu na stránky novin. Po návratu domluvil s přáteli z třebovského ochotnického spolku Hýbl, že na jevišti, kde ještě jako student hrál v Šamberkově Jedenáctém přikázání, provedou pásmo k poctě mrtvého básníka. Krejčího kolega a dcera přednosty tamní stanice – už to bylo průlomem do dosavadního společenského života maloměsta[8] – přednesli vybrané básně „a tomuto předcházela moje přednáška. Prvá v celém životě. Můj první řečnický výkon. Až dosud jsem řečnil jen ve škole, ale ovšem, mluvíš-li k žákům v lavicích, nabudeš brzy schopnosti mluvit klidně a bez trémy k obecenstvu dospělých. Dojista jsem neřekl nic zvláštního, co nebylo řečeno a napsáno jinde, ale ukojil jsem se svou vniternou potřebou povědět něco k veřejnosti, třeba jen maloměstské… To jsem ještě nemohl vědět, že tato zcela průměrná přednáška byla pro mne onou šťastnou náhodou, jež mi umožnila podivuhodně náhlé a rychlé vystoupení před širší veřejnost, než byla tato třebovská. Neboť hle, co se stalo: oznámení o chystaném Nerudově večeru poslali jsme do nejbližšího krajinského listu. Tím byly Hlasy z Chrudimska… O to, kdo je vydával a redigoval, jsem se nikdy nestaral. Oznámení bylo uveřejněno, ale hned na to jsem dostal dopis z redakce, v němž jsem byl žádán, abych Hlasům poslal text své přednášky k zveřejnění. Podepsán byl redaktor Josef Pelcl.[9] Toto jméno stačí každému, kdo zná literární historii devadesátých let, aby věděl, jaký význam měla tato věc, celkem nepatrná, pro můj budoucí osud.“ (cd., s. 184)

A přece krom Soupisu spisovatelů s údaji životopisnými a bibliografickými uvedeném v pozn. čís. 9, které pro Dějiny české literatury z  roku 1961 připravil Dalibor Holub, se s Pelclem nesetkáme ani v jednom ze slovníků, které byly vydány po r. 1989. Inu nechuť k tradicím, byť šlo o dobu tak závratně převratnou, jakou představovala 90. léta 19. století, je mnohem hlubší, než abychom ji mohli svádět jen na nákazu postmodernou, jejíž zhoubné módě podléhala nastupující generace.

Pelcl přednášku o Nerudovi otiskl v Hlasech z Chrudimska a vyžádal si další zprávy ze života společenského a národního; zároveň požádal Krejčího i o článek pro revue Rozhledy. Na jejich stránky vstoupil začínající publicista statí Vliv sociálního hnutí na literaturu. „Každý, kdo zná pozdější dráhu mého života a činnosti, řekne snad, že se již tímto tématem ohlašuje něco pro mne příznačného. Nebylo však tomu tak. Vliv sociálního hnutí nebyla právě věc, která by mi ležela na srdci, že by úvaha o ní byla pro mne něčím tak velice závažným a naléhavým, co bych spěchal honem vyslovit,“ píše ve svých pamětech (cd., s. 185) „Připomíná mi to alespoň, jak živý byl zájem o sociální otázky, jejž ve mně probudil rok devadesátý, rok prvních dělnických májových manifestací.“

„Počátkem roku 1893 mne Pelcl pozval k sobě do Chrudimi. Psal, že můj článek o politické výchově lidu budil pozornost a ujišťoval mne: Bez Vás by Rozhledy nebyly, čím jsou… Žádal mne o úvodní článek do příštího čísla, a že bychom si jej smluvili v Chrudimi ústně.“ To hlavní, s čím chtěl svého spolupracovníka seznámit, byl záměr: „S Rozhledy měl opravdu velké a vážné plány, je pochopitelno, že takováto revue nemůže jen vycházet v Chrudimi, a že jak bude možno, přesídlí s ní do Prahy.“  (cd., ss. 199n) Což se také zjara 1895 stalo.

Článek, o kterém v Chrudimi jednali, vyšel v Rozhledech ještě v tom roce, měl titul Nové směry a vyvolal ohlas nejen mezi stoupenci pokrokového hnutí ve východních Čechách, ale vzbudil zájem o učitele z České Třebové i mezi literáty v Praze. Napomohl tomu i odpor, který vyvolal v Juliu Grégrovi, šéfredaktoru Národních listů. Sám napsal úvodník, na který Krejčí vzpomíná: „Přirovnal-li posměšně působení mého článku k revoluci, kterou z Vídně se vrátivší krejčí způsobí v tiché vesničce v soukenném obalu bližních, ukazovalo to k tomu, že věděl, kdo článek psal.“ (cd., s. 201)

Zdálo by se, že F. V. Krejčí vděčil za svůj úspěšný vstup na stránky médií náhodnému setkávání s lidmi, kteří studovali v Hradci Králově, byl mezi nimi např. i nejvýznamnější divadelní kritik éry Eduarda Vojana i první republiky Jindřich Vodák. V téže době se Pelcl vrátil z nádraží v Roudnici do Chrudimi, kam se ještě v době, kdy chodil do školy, odstěhovali Pelclovi z jeho rodných Pardubic. Bratří Hajnové, kteří se narodili rok, resp. tři roky v Solnici na Rychnovsku po F. V. Krejčím, s ním prožili dramatické dny kolem procesu s Omladinou. V českých dějinách však měla každá doba svůj kraj. Husité jižní Čechy, odkud se centrum českobratrského hnutí přesunulo přes Vysočinu na jih Moravy. Zrození českého politického národa započalo na východu Čech. Jeho hlavní železniční stanicí byla Česká Třebová, kde žil (i učil) a kterou projížděly nejdůležitější dopravní prostředky té doby z Prahy na Moravu a dál na východ. U vlaku z Prahy si s ním dala schůzku spisovatelka Růžena Svobodová. Z vídeňského rychlíku vystoupil a zastavil se u něho Josef S. Machar. V září 1894 mu telegrafoval Tomáš G. Masaryk ze Slovenska:

„…žádal mne, abych ho očekával u vlaku a objednal mu pokoj v hotelu… Profesora Masaryk jsem nikdy neviděl a také nevím, kde bych spatřil jeho podobiznu: neboť u nás tehdy ještě nebylo časopisů, které by byly přinášely lidí, kteří nebyli v národě právě populární. Přesto však poznal jsem jej ihned, jak sestoupil z vlaku, klobouk se širokou střechou, tvář s temným, měkkým plnovousem, vysoká, pružná postava, s vesele rozmáchlými gesty, opravdu měl v sobě něco spíše studentského než profesorského… Zavedl jsem jej do hostince u nádraží. Objednal si večeři a připíjel k ní červené víno – nebyl tehdy ještě dokonalý abstinent. Praví, že se vrací z letního bytu na Slovensku a ježto cesta vede před Třebovou, že využil této zastávky, aby mne poznal…“ (cd., ss 229n)

Důvodem k navázání styků byla spolupráce Františka V. Krejčího s Naší dobou, kterou redigoval. V pamětech pak popisuje, jak probíhala jejich diskuse o významu náboženství v souvislosti se spisem TGM o sebevraždě a jeho argumentech vůči Masarykovu pojetí náboženské otázky.

„Zrána pak jsem čekal Masaryka na peróně, abych se se rozloučil s ním, odjíždějícím do Prahy. „Když jsem pak odcházel z nádraží a spatřil před sebou oba hotely, řekl jsem si: v onom napravo jsem seděl s Vrchlickým, v onom nalevo s Masarykem…“ Svá třebovská setkání také učitel z České Třebové zúročí při návštěvách Prahy. Měl od Masaryka pozvání k nim domů, dík Vrchlickému se spřátelí s Jaroslavem Kvapilem, což vyvrcholí při organizaci druhého z nejdůležitějších manifestů té doby. Jeho prostřednictvím se pak setká i s jeho ženou, vynikající herečkou, jejíž smysl pro moderní drama a v něm pro expresivitu ibsenovských dramat bude Krejčímu zvlášť blízký. „Cítil jsem, že mohu být se svým životem spokojen.“ (cd., s. 232)

Po této ouvertuře se postupně otvíraly stránky dalších časopisů. Psal i pro Hermanna Bahna, jehož dramata vyvolávala téměř sto let po svém zrodu značný generace, nastupující v 80. a 90. letech na evropská jeviště. Napsal mu z Vídně do Třebové, „že převzal literární vedení týdeníku Die Zenit. Nový týdeník chce pracovat pro dorozumění všech národností v Rakousku a zejména věnovat pozornost našim českým věcem a přinášeti články z našeho kulturního života. I obracel se na mne Bahr se žádostí, abych jim takové články občas psal, což činí na doporučení J. S. Machara. Machar je tedy ve styku s těmito Němci, kteří chtějí pracovat k dohodě s námi, a vzpomněli-li si při této příležitosti na mne, je to přátelský čin, jejž dovedu ocenit. Již tím jsem byl pro tu věc získán. Ale což němčina? Články třeba psát německy a Bahr ujišťuje, že jejich jazykové úpravě bude věnována všecka péče.“ (c., ss 237n) A tak se do Prahy krátce po revue Rozhledy stěhuje i redaktor Českých novin František V. Krejčí.

• Macharův článek nesl nápis Česká moderna

„Jednoho dne zaslal nám J. S. Machar z Vídně návrh prohlášení, jež mělo být společným projevem literární i politické generace seskupené kolem Rozhledů. Žádal, abychom vše uvážili, a souhlasíme-li, abychom prohlášení podepsali a otiskli je na čelném místě,“ začíná F. V. Krejčí podkapitolu svých pamětí, věnovanou prvnímu ze dvou nejdůležitějších manifestů, na kterých je jeho podpis, ale na jejichž účinku měl výrazný podíl. (Krejčí, Konec století, Praha, ČS 1989, ss. 283n)

Editor pamětí B. Svozil připojil k  textu na straně 283 tento komentář: „Krejčí není přesný: autorem manifestu Česká moderna sice byl v podstatě Machar, ale popud k sepsání manifestu mu dal právě Krejčí. Tento významný dokument souvisel s vyhrocující se společensko-literární diferenciací své doby, s polarizací vztahů mezi staršími literárními generacemi a mladší generací, stal se, čím měl se stát, výrazem názorového sjednocování mladých, hájících odlišný pohled na povahu tvorby a zastávající odlišný vztah k společenské i národní skutečnosti. Pro manifest je charakteristické spojení problematiky kritické a literární tvorby s otázkami politickými. “ (tamtéž, s. 350)

„Politická část manifestu se nedotýká celého postavení našeho národa, ale obrací jen k našim vnitřním poměrům a těžké a hořké výtky svaluje na vládnoucí stranu v národě, to jest mladočeskou. Z těchto odstavců je nejpronikavěji cítit Macharovo pero.[10] Vytýká jí, že klame národ planými sliby a frázemi. Odsuzuje se, že udržuje lid v planém vlastenčení a že nevykonala nic pro jeho životní potřeby.

Zcela otevřeně projevuje Moderna své sympatie k dělnickému hnutí, a to, jak se výslovně podotýká, i tenkrát, když dělnictvo prohlásí, že je internacionální. Uvádí řadu nejnutnějších reforem a za nejbližší požadavek, jenž naléhá na splnění, prohlašuje všeobecné hlasovací právo. Je to prvý případ v českém veřejném životě, že ruku dělnictvu podává nejen jednotlivý spisovatel, nýbrž v souborném projevu nejdůležitější část mladé literární generace. I našeho poměru k Němcům se dotýká Manifest moderny a přimlouvá sen za smírné spolužití s nimi.“ (tamtéž s. 285)

Jak charakterizuje jednotlivé signatáře F. V. Krejčí, kterému bylo právě ve dnech, kdy manifest vyšel, 28 let; jeho podpis byl uveden jako první, což potvrzuje oprávnění editorova komentáře, který uvádí na pravou míru snad až přespříliš skromné iniciativu vydat prohlášení mladých intelektuálů: Manifestu moderny dodává podle něho „závažnosti okolnost, že jsou na něm podepsáni tři básníci, kteří vedle lumírovců představovali tehdy nejvýznamnější a nejslibnější zjevy české poezie: J. S. Machar (v době vydání manifestu mu bylo 31 a tři čtvrti roku), Antonín Sova (byl jen o tři dni starší než Machar) a Otokar Březina (byl se svými 27 roky a několika týdny třetím nejmladším signatářem). Prózu a zároveň i drama zastupují Vilém Mrštík (do Kristových let mu zbývalo ještě sedm měsíců), jenž právě přišel s Maryšou, a J. K. Špejchar (zbývalo jen pár dní do 31. narozenin), svérázný talent, svým líčením zla a hrůzy tak se lišící od naší průměrné beletrie. Za moderní kritiku podepsal prohlášení F. X. Šalda (byl o čtvrt roku mladší než F. V. Krejčí) a vedle něho já. Podepsaní politikové nejsou sice profesionálními politiky, ale představují onu vrstvu, které se tehdy začalo říkat pokroková inteligence: Josef Pelcl (před třemi čtvrtěmi roku mu bylo 34) a Františkem Soukupem (i když byl svými 24 roky benjamínkem mezi signatáři, právě tehdy začínal pracovat v dělnickém hnutí) zastupují zde Rozhledy; dr. Jan Třebický zastupoval pokrokové hnutí mládeže (tehdy mu bylo 25 let a dva měsíce, byl tedy druhým nejmladším mezi signatáři; ale později patřil mezi přední národohospodáře, v r. 1931 se stal prezidentem Obchodní a živnostenské komory), dr. K. Koerner měl blízko k realistům a silně se zajímal i o dělnické hnutí (měl necelý rok do Kristových let, byl už dva roky advokátem a hájil před rakouským soudem Kramáře, Rašína a další; deset let po podpisu manifestu se stal předsedou advokátní komory a byl jím až do r. 1919, poté byl předsedou Nejvyššího účetního kontrolního úřadu). V. Choc (35 let) byl také právník, politicky státoprávní pokrokář, jenž se později uplatňoval ve straně národně sociální (s níž se v r. 1918 rozešel; za protirakouský odboj byl v r. 1916 uvězněn).“ (tamtéž, s. 286; údaje v závorkách autor článku).

Nastal však okamžik, který je dodnes charakteristický pro mnohá hnutí, usilující o nápravu věcí veřejných. Dokud mají před sebou terč, na který společně útočí, je vše v pořádku. Ale v okamžiku, kdy se má volit pozitivní řešení, začnou růst spory, které se stávají neřešitelnými. To se stalo i mezi signatáři Manifestu moderny. „V době publikace manifestu jeho pisatel Machar pomýšlel na možnost vytvoření jakési širší mezinárodní platformy České moderny a ve Vídni, kde žil a pracoval, učinil v tomto ohledu určité organizační kroky. Nadarmo, neboť zveřejnění manifestu nesplnilo očekávání, nevedlo k dovršení názorového sjednocení tábora mladých. Jak vyplývá ze samotného vyprávění Krejčího, mezi signatáři manifestu se záhy objevily příkré rozpory a ty pak způsobily rozpad formující se České moderny…“ (cd., s. 350)

„Podnětem ke sporu byl dán článkem Třebického v Rozhledech. Jeho pisatel se přimlouval za větší umírněnost v kritice a mluvil proti gladiátorství v literárních bojích a polemikách, které nešetří slov a nejostřejšího tónu, aby zdrtilo svého odpůrce. Článek vzbudil rozruch. Bylo jasno, že míří na Šaldu. Že se vůdce české moderní kritiky spokojí zahájením diskuse o této otázce, nedalo se při jeho temperamentu a hrdém individualismu čekat. Vida, že nemá Rozhledy na své straně, vystoupil z nich a zahájil proti nim boj, rozpoutaly se polemiky, do nichž jsem byl také nucen se vmísit jako redaktor Rozhledů…

Pro mne byl nejtěžší ztrátou, z nichž jsem vyšel z těchto bojů, rozchod s F. X. Šaldou. Odešel z Rozhledů, zapolemizovali jsme si spolu, nevídal jsem ho, nevím, kdy se odstěhoval z mého sousedství na Vinohradech… Rok už jsem v Praze, nastalo opět léto a jedem na prázdniny do Třebové. Všechno tu nalézáme na starém místě, svůj někdejší pokojík na nádraží a rodinu, k níž jsme přivezli přírůstek, naši malou Zdeničku. Chodím opět se starými přáteli a sedávám na zahradě slečny Honlové…“ (Krejčí, Konec století, Praha 1998, ss. 289n)

• Český socialismus, manifest českých spisovatelů

Uplynulo 22 let. První světová válka má za sebou dvě třetiny. Mladý císař se snaží. Po amnestii se vracejí z vězení pokrokáři jako Rašín i Soukup, Klofáč, Choc a další odsouzení účastníci protirakouského odboje; znovu je tam uvrhla policie a justice mocnářství císaře Františka Josefa I. Karel II. obnovuje parlamentarismus a nakonec přichází i s návrhem na federalizaci říše. Tento příslib má však skoro půlstoletí zpoždění. Na druhé straně vedly tyto změny i návrat národně orientovaných politiků k tomu, že vytvořila národně a sociálně radikální opozice v českém politickém živo­tě.

„V českoslovanské sociální de­mokracii vznikla opozice ,radikál­ně socialistická‘. Útočila včele s plzeňskými funkcionáři a Rudolfem Bechy­něm především na Šmerala, jenž se dostal tehdy do čela výkonného výboru, kde hájil dosavadní linii vedení strany,“ uvádí prof. Kárník ve své přednášce k 130. výročí narození Františka V. Krejčího.[11] Vše souviselo i s obratem ve vztahu mezi Šmeralem a Švehlou, který tvořil dosud osu české politiky. PL řízené ještě Šmeralem, se zastalo českého paira prof. Golla, který v panské sněmovně hlasoval pro vládní rozpočet. Krejčí obvinil Šmerala, že v pozadí jeho útoků na Švehlu není záměr hájit dělnické zájmy proti agrární buržoazii, ale rozrá­žení české národní fronty. Den poté označil Josef Skalák v PL Krejčího názory jako národně so­ciální. Polemika přesáhla hranice sociální demokracie. Výsledek na­povídal vítězství opozice: Šmeral se křesla šéfredaktora v PL vzdal. Šlo však o vítězství sladkokyselé: nástupcem v PL se stal Šmeralův přítel Josef Stivín (rozešli se mno­hem později) a Šmeralův směr prosadil odklad záměru sloučit so­ciální demokracii s národními sociály. [12]

V této straně probíhal prudký pro­ces přibližování k ideji českého socialismu, k třídní myšlence a dokonce k socialistické interna­cionále. Mezi protagonisty obratu náleželi např. Dr. Emil Franke (če­muž pomáhal i „starý“ národní so­ciál Jiří Stříbrný), a prof. Dr. František Krejčí.[13] Nicméně nejvýzna­mnějším spolutvůrcem ideologie českého socialismu byl sociální demokrat František Modráček a jemu po boku stanul F. V. Krejčí.

V říjnovém čísle teoretického ča­sopisu sociální demokracie Akade­mie, který inspiroval kdysi Masaryk, publikoval zásadní stať K fi­losofii českého socialismu, ve kterém se odkláněl od oficiální marxistické teorie strany a nazna­čoval, že mezi sociální demokracií a národními sociály, přetvoří-li opravdu tak, jak slibují, neexistují podstatnější rozdíly a že by na místě bylo spojení stran. Plzeňská Nová doba stať přivítala, byť neby­la ochotna se své marxistické ide­ologie vzdát.  Záhy po těchto událostech Modráček založil (4. 12. 1917) opoziční časopis Socialistické listy, ve kterém spat­řoval nástroj sjednocení socialis­tických stran. František V. Krejčí přispěl do prvního, poněkud symbolického čísla.“ (Zdeněk Kárník, F. V. Krejčí a jeho spory s B. Šmeralem, Praha 1997, Prosincové PL, s. 5)

K proměně české společnosti přispěl jiný manifest, jehož signatářem F. V. Krejčí byl. Byl to dopis, kterým čeští spisovatelé v květnu 1917 odmítli aktivistickou politiku Svazu českých poslanců, který vytvářeli prorakouští politici v čele s agrárníkem Staňkem, ale i Bohumírem Šmeralem. Přiměl je, aby v říšské radě, svolané poprvé v období války se přihlásili k právu na sebeurčení národ v souladu s postupem zahraničního odboje. Krejčí patřil i přes námitky šmeralovského, tedy aktivistického vedení, mezi první signatáře tohoto dopisy, jak ostatně dokládá reprodukce tohoto projevu českých spisovatelů. Byl i tady rádcem svému příteli z let 90., Jaroslavu Kvapilovi, jenž měl na starosti organizaci manifestu. Že se mezi sociálními demokraty obrátil jako na prvního na F. V. Krejčího, kterého znal z jeho recenzentských návštěv divadla, je přirozené.

Nakonec i tento nevítaný podpis zapůsobil. A Šmeral končil svůj pokus zabránit vyhlášení samostatného českého státu. Šmeral na svůj pokus umlčet Krejčího nezapomněl.

„Bohumír Šmeral si Krejčího vy­bral jako terč svých Kritických po­známek k vývoji našeho myšlení k polemice na stránkách revue Akademie. Shledával ve všech, kteří byli laxní k marxismu nebo proti němu přímo brojili, lid myslících ne internacionalisticky, ale nacionalisticky. Tak se podle Šmerala ocitl F. V. Krejčí v jedné skupině nejen s Modráčkem, ale také s Viktorem Dykem. F. V. Krejčí odpověděl tvrději a Šmerala se zastala autorita nejvyšší a ne­stranná, předseda výkonného vý­boru sociální demokracie, typický muž středu Antonín Němec. Kritizoval Krejčího činnost v politice, v literární kritice i jeho tvorbu. Končil slovy, jež zněla ve straně jako rozsudek. To vše uvádím jen proto, aby česká buržoasie poznala, co ve Františku V. Krejčím má,“ vypravuje prof. Kárník.

Polemika byla tak ostrá, což pochopíme, když se posuneme o rok dál: na druhou polovinu května 1918 se chystaly divadelní slavnosti. Nešlo zdaleka jen o oslavy 50. výročí Národního di­vadla, ale především o příležitost k (již třetí) mohutné manifestaci českého národního hnutí. Tyto slavnosti si pro sebe rezervovaly nacionálně vypjaté kulturní a buržoazní kruhy. Obě socialistické strany si to nenechaly líbit a po úspěchu Prvního máje zorganizovala sociální demokracie s Čes­koslovenskou stranou socialistickou své vlastní zahájení divadelních slav­ností v Plo­dinové burze. Když socialisté obvinili vedení divadelních slavností ze stranickosti, pokusil se Kvapil, který měl organizaci na starosti, trapnou situaci řešit tak, že požádal ze sociální demokra­cie muže, který mu stál i jako di­vadelní kritik nejblíže, aby vypo­mohl. Tak se stal za socialisty Krejčí jedním z hlavních řečníků při slavnostních projevech 16. května 1918 v Pantheonu Národ­ního muzea.

Tím se ovšem ocitl vlastně mimo stranu v táboře „těch druhých“. Na jeho stranické aktivity to nezbytně vrhlo temný stín a mohlo dojít k rozkolu F. V. Krejčího a českoslovanské sociální demokracie. Sám Krejčí něco podobného nechtěl připustit, protože jeho společenský a politický život byl se sociální demokracií spjat pouty vnitřními, nejen formálními. Podařilo se a v létě 1918, kdy byl doplňován Národní výbor československý, byl do něho kooptován za sociální demokracii. Nešlo o politicky podružnou záležitost; Národní výbor čs. byl koncipován jako nejvyšší reprezentativní orgán národního hnutí a jeho usilování o samostatný stát. F. V. Krejčí se tím posunul do sféry nejvyšších národních a později i státních grémií: jako člen Národního výboru mohl 28. října 1918 při­jímat první zákon českosloven­ského státu. Když se doplněný Národní výbor stal nejvyšším zá­konodárným sborem státu, sta­nul mezi jeho prvními poslanci.

• Epilog

Několik měsíců po válce musela čs. vláda řešit problém účasti legií v občanské válce v Rusku. K legi­ím vyslala delegaci v čele s po­slancem Krejčím.

Uvnitř sociální demokracie byla krize. Marxistická levice, kterou myšlenkově řídil Šmeral, se rozhodla do­být většinu strany a dovést ji do III. internacionály. Tehdy se více než po roce Krejčí vrátil. Za jeho nepřítomnosti ho postavila Čs. sociál­ně demokratická strana dělnická pro jeho zásluhy i autoritu, jíž v čele sibiřské mise nabyl, na kandi­dátku do senátu a byl zvolen. Ke Šmeralově levici měl daleko a ke Šmeralovi osobně již z dob válečných snad ještě víc. Do r. 1935 zůstal senátorem sociální demokracie. Takřka na konci života podepsal ještě jeden dopis spisovatelů. Podepsala ho taková hrstka a jeho adresát, pomnichovský prezident Hácha, se jím tak málo řídil, že takřka nevešel v širší známost. Požadoval od někdejšího prezidenta Nejvyššího správního soudu, aby pomohl navrátit právní stát. Aby skončily štvanice, které byly pro druhou republiku tak charakteristické. Když už se ten požadavek realizovat nepodařilo tehdy, bylo by dobré, aby ideály této republiky štvanic a falešných trubačů neopanovaly tuto pátou republiky, která při svém vyhlášení byla pyšná, že se nemusí hlásit k ideálům, o kterých Masaryk tvrdil, že se jimi udržuje stát.

Jindřich Beránek