• Recenze, sloupky, medailony pro Právo lidu, Ranní noviny aj.
• Nové vydání ranné sbírky v české a anglické verzi
• Seifertova cena podruhé udělena Karlu Šiktancovi
Narozeniny měl Jaroslav Seifert v den, kdy dává „sbohem pole praskajících klasů, máky a chrpy podél polních cest“, jak napsal básník do textu pro film režiséra Lehovce Kamenná krása. Byl uveden právě před 73 roky a Seifert jej uveřejnil v příloze nedělního Práva lidu 18. září 1938. Jedenáctiminutový film, věnovaný Praze, byl o půlroku později cenzurou zakázán; a ten stav trval po celou okupaci. Promítnutí kopie z prezentace tohoto dokumentu v ČT uzavřelo vzpomínku na básníkovy sté narozeniny. (Na reprodukci pohlednice, kterou vydali iniciátoři této vzpomínky, je Jaroslav Seifert uprostřed doby, kdy psal fejetony, sloupky, glosy, kurzívky, úvahy, filmový scénář, medailony, předmluvy, referáty o literatuře či divadelních inscenacích, texty polemické, odpovědi do anket a veřejné projevy z let 1933-38, které obsahuje právě vydaný svazek jeho díla.)
Uspořádalo ji v sále Muzea Kampa nakladatelství Akropolis, které po šesti letech pokračuje ve vydávání Díla jednoho ze dvou našich držitelů Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta. V roce 2005 vyšly poslední z dosud vydaných 10 svazků (z 15 proponovaných) a zdálo se, že skončí tento záslužný záměr. Každý svazek přinášel nejen sbírky básní „z poslední ruky autorovy“, jak bývá pravidlem u reedic, ale i jejich variantní verze, jakož i verše příležitostné, které v období sbírek básník vydal a editoři shromažďovali v oddílech Dubia.
V roce 2004 vyšel ještě první díl z trilogie Seifertovy publicistiky (sv. 12 uvádí cyklus vzpomínek z dětství, které prožil na Žižkově, a proto byl nazván Hvězdy nad Rajskou zahradou, Publicistika z let 1921–32, která vycházela v komunistickém tisku – Rudé právo, Rovnost, Proletkult, po nástupu gottwaldovského vedení, kdy Seifert KSČ opustil, v sociálně demokratických titulech Ranní noviny, Právo lidu, a v časopisech Rozpravy Aventina, Literární noviny ad.; svazek obsahuje také oddíl Dubia a Společná prohlášení, ke kterým se Seifert přihlašoval). Obdobně je koncipován svazek 13, který obsahuje publicistiku z let 1933–1938, kdy Seifert vedl kulturní rubriku sociálnědemokratického deníku Ranní noviny, přispíval do Práva lidu, jeho Večerníku a dalších titulů.
V roce 2004 vyšla v Akropolis mimo souborné dílo ještě jedna knížka Seifertovy poezie – paralelní česko-anglické vydání jeho sbírky z období poetismu Na vlnách TSF / On the Waves of TSF. Překlad do angličtiny je dílem Dany Loewy a přinesl jí v roce 1992 první cenu v soutěži, kterou pro studenty vypsal Americký svaz překladatelů ATA. Dana Loewy žila ve Spojených státech, ale je dcerou šéfredaktora Jiřího Loewyho, který vydával exilové Právo lidu ve Wuppertalu. Vydání nepřináší jen básníkovy verše, ale i grafickou úpravu, jak ji navrhl v roce 1925 Karel Teige. Letos vydal Akropolis reedici tohoto titulu a byla také účastníkům oslavy Seifertových stých narozenin k dispozici.
Akropolis nabízela ještě třetí knihu; oslava v předvečer básníkových narozenin připadla na den, kdy bylo 80 let předsedovi Nadace Charty 77 prof. ing. Janouchovi a v nakladatelství vyšly letos také jeho úvahy o energii a budoucnosti lidstva Myslím zeleně, proto volím jádro. Protože byl František Janouch v roce 1986 po smrti básníka iniciátorem Ceny Jaroslava Seiferta, vyhlásil v úvodu také jejího laureáta pro rok 2011; stal se jím Karel Šiktanc, který je prvním, komu byla udělena CJS podruhé. Poprvé se tak stalo v září 1989, tedy necelé dva měsíce před 17. listopadem.
Získal ji tehdy za sbírku Srdce svého nejez, která vyšla v r. 1981 jako samizdat a knižně byla vydána pět roků poté. Cenu Jaroslava Seiferta pro rok 2011 udělila porota Šiktancovi za sbírku Nesmír, kterou vydalo loni Komenium. Toto nakladatelství vydává také Dílo Karla Šiktance; prvně jmenovaná sbírka v něm byla vydána ještě v r. 2002 jako součást 5. svazku. Ten obsahuje mj. i sbírku Ostrov Štvanice, jejíž verše jsou reminiscencí na dobu normalizace, kdy tam byl Šiktanc údržbářem.
V souborném vydání Seifertova díla pokračuje syn zakladatele nakladatelství Akropolis Filip Tomáš, jenž spolupracoval i na přípravě předchozích svazků. 13. díl, který má úctyhodných 632 stran, dokazuje, že se mu podařilo dodržet i finančně náročný tisk svazků včetně kvalitního, tedy drahého papírů. Získal řadu dalších sponzorů, mezi nimiž k původním (Ministerstvu kultury ČR, městu Kralupy n/Vlt., Seifertovu rodišti Městské části Prahy 3) přibyly Nadace Charty 77, Nadace Český literární fond, partnerství Hlavní město Praha. (Na přebalu 13. svazku je použita kresba Jiřího Krejčího pro beletristickou přílohu Práva lidu, které vyšlo 25. dubna 1937.)
Před křtem 13. svazku promluvil editor Díla JS, literární historik doc. Jiří Brabec, mj. spoluautor IV. dílu Dějin české literatury, které mohly vyjít až v r. 1994. Jestliže byl první svazek publicistiky dokladem, že víc než námezdná práce Seifertova v komunistických listech mu seděla redaktorská práce v nakladatelství, pak druhý svazek představuje Seifertovu žurnalistiku jako jistý druh deníku – dějiny dnů, které prožíval, i kultury 30. let, kterou spoluvytvářel. Zejména k tomu přispívaly Ranní noviny, které jako jedna z vůdčích osobností v redakci koncipoval a jež se staly denní historií pro levicově orientované vrstvy se smyslem pro intelektuální prožívání této doby. Jiří Brabec v tom smyslu upozornil, že se s řadou motivů jeho pozdějšího díla i života setkáváme už v této publicistice.
Mj. poukázal na setkání několika českých básníků v 50. letech, „díky jemuž“ se objevilo udání na Vladimíra Holana a Jaroslava Seiferta pro jejich výroky na direktivní řízení sovětské literatury. Na doklad toho přečetl pasus o tom, jak Seifert cítil už v 30. letech z toho, co ze sovětské současné literatury četl, jak jsou tyto knihy komandovány ze stranických míst.
Při letmém listování mi padl do očí jiný pasus. Je z glosy Neviditelný karabáč, která vyšla v Ranních novinách 4. září 1934:
„I když jsme zcela srozuměni s faktem, že doba prokletých básníků a anarchistické libovůle je dnes tatam, že spisovatel nesmí a ani nemůže zůstati netečným na mlhavé periferii politického a hospodářského boje tříd, přece jen vzbuzuje podiv neviditelný karabáč Stalinův, který jako by se vznášel nad hlavami sovětských spisovatelů, jejichž sjezd v Moskvě byl přednedávnem ukončen. Jestliže netajíme se odporem nad povážlivou všudypřítomností Hitlerova jména v Německu, těžko je spolknouti mlčky i tu přehorlivou a povinnou úctu, které se těší jméno Stalinovo v SSSR. Shoda je příliš nápadná, i když jsou to dva světy zcela protichůdné. Pojem „vůdce“ odpuzuje stejně, ať už jsou to ústa blbého německého úderníka, či významného sovětského autora, která jej vzývají…“ (Dílo JS, sv. 13, ss. 147n.)
Na Seifertově publicistice je znát, že je dílem člověk tvůrčího ducha; vzpírá se uzavřenosti, danosti jednou provždy. Je osobně angažovaná, ale není poplatná apriorním politickým soudům. Je to zřejmé především tam, kde se Seifert vrací k osobnostem, s nimiž ho kdysi spojovala táž politická víra, když on i řada dalších komunistických intelektuálů v čele s Vančurou z ní odešli po převratu, který v jejich straně provedli „kluci z Karlína“ a jejich soudruzi, v čele s někdejším anarchistou S. K. Neumannem, setrvali „ve víře uhlířské“.
Rád bych dnes, v souvislosti se stými narozeninami Seifertovými, připomněl, jak on přistupoval proměnlivým soudům nad jiným známým básníkem. Jde o medailon „Sto let od Hálkova narození“ z 5. dubna 1935 (Ranní noviny) :
„Z trojice májových básníků Nerudy, Hejduka a Hálka byl poslední z nich, kterému přiznána byla osudem dráha sice nejkratší, ale nejoslnivější. Přízeň, pocty i sláva, kterých se mu ještě za života dostalo, jako by byly odměnou za to, že smrt příliš záhy uzavřela ústa nadšenému a neúnavnému zpěvákovi. Básník jako by ani minutu drahocenného času nechtěl promarniti, s překvapivým chvatem vyzpíval nám celý svůj život.
Macharova revize jeho díla (v Masarykově Naší době 20. 10. 1894) přispěla zejména k tomu, že Jan Neruda, Hálkův druh ve svém životě i po smrti přezíraný, postaven byl v české literatuře na místo, které mu patřilo; dnes, když již boje dávno utichly, poznáváme, že revize tato nemohla a také neubrala nic na kouzlu, které ještě dnes vane z díla Hálkova… Přílišná rozcitlivělost a nyvá něha jeho nejslavnější, ale nikoliv nejlepší sbírky Večerních písní, neřekne nám o básníkovi vše. Ale jsou to zejména básně knihy V přírodě, právě tak jako důrazně rytmické Pohádky z naší vesnice a v neposlední řadě jeho drobné práce prozaické, které musíme znáti, abychom mohli soudit básníka, jehož oči viděly barikády v roce 18487 a jehož srdce dovedlo lovit ještě jiné věci, než je šepot dívčích úst a chvění panenských ňader…“ (cd, s 222)
Ano, nelze vytrhnout jedno dílo, jeden článek, jeden citát, jak se někdy děje při hodnocení toho, jak jsme obstáli v dobách minulých. Jako by se tu chtělo zas a znova opakovat Palackého slova, aby nás dějiny nesoudily jen podle toho, co jsme konali, ale podle toho, co jsme konat mohli. A tak jsem naslouchal Seifertovým slovům, jež byla čtena s filmem, který jsem vzpomněl v úvodu a jenž vznikl na rozbřesku druhé republiky. Toho režimu, který odmítal Masarykovo pojetí české otázky, jež mu personifikovali Hus, Havlíček a Palacký. Ale Palacký ožíval v úsilí vlasteneckých knihkupců dát jej ještě před nájezdem nacistických okupantů občanům a zejména mládeži v podobě zbeletrizované Jiráskem.
A tak sloupy II. republiky, které možná dnes ještě jsou více stavěny na piedestal našeho národního dědictví, hlásaly význam jiného Jana, než byl ten, kterého jmenoval Seifert ve filmu Kamenná sláva:
„Socha kazatele, v jehož stopách pozvedl se národ, aby osvědčil génia svého umění válečnického, vztyčena je opodál tragického čtverhranu.
Tam, kam dopadá při východu slunce její stín, inscenováno je teatrum porobeného národa, jehož bída volala až do nebes. “
Kamera opouští Staroměstské náměstí, kde tehdy mramor vymezoval místo pódia pro krvavý tyjátr pobělohorské exekuce.
„Avšak vzpomeňme na doby ještě starší, kdy toto město, patřící dnes k nejkrásnějším, patřilo i k jejím městům nejslavnějším pod žezlem moudrého císaře.
Oči světců jsou upřeny k nebesům, ale děti usmívají se šťastné jen okamžikům svých malých radostí, které míjejí tak rychle.“ (cd., ss 505n.)
Kamera putuje po kamenném mostě a nespatříme ani dodatečně upravenou kamennou zeď, jež odděluje chodce od ubíhající řeky. Ale nezaslechneme některou ze „svatých lží“, kterými ideologové II. (i dnešní) republiky nadali Johánka z Pomuku. Vždyť mu jako svému patronu museli vymyslet i jiné, důstojnější jméno, než měl ten poslušný sluha zájmů nejvyššího muže zdejšího kléru. V Seifertově textu o kamenné slávě pro něho nebylo místo.
Je dobře, že se ten film a jeho text přes všechny výtky na adresu České televize tam objevili. Koneckonců sám autor jej považoval za tak důležitý, že – opakuji druhou větu tohoto článku – jej uveřejnil v příloze nedělního Práva lidu 18. září 1938.
Jindřich Beránek
