Pod tímto titulem uspořádal think-tank CESTA – Centrum pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou demokracii zatím svůj poslední diskusní podvečer. Za první čtvrtletí své existence uspořádala CESTA už tři taková setkání. Toto bylo deset dní před sjezdem české sociální demokracie. Byla to jedna z aktivit intelektuálů, kteří se rozhodli touto formou přispět k modernizaci straně, v níž přes všechny své dosavadní výhrady viděli tváří v tvář soudobé vládě pravice jednu z mála záruk pro další rozvoj občanské společnosti. Po dvou tématech z oblasti sociální politiky tentokrát zaměřila diskuse na kulturU. Důvod objasnil moderátor setkání a jeden z iniciátorů tohoto think-thanku Jiří Pehe:
„Trochu provokativně jsme tuto debatu nazvali Přežije česká kultura současnou vládu? A to zejména, protože v poslední době se situace v české kultuře zhustila do takové té zkratky zvýšení DPH, což ohrožuje celou řadu oblastí kultury, zejména nakladatele, a vede se o této věci vcelku emocionální debata v českých médiích. My jsme ovšem se rozhodli toto téma pojmout trochu šířeji, i když samozřejmě o DPH a o reformách se bude určitě mluvit, a proto jsme na ten panel pozvali vějíř osobností, které patří každá do trošku jiné oblasti a kulturního života.“ A tak přivítal v panelu předsedkyni „velké mediální rady“ Kateřinu Kalistovou, herce, režiséra a TV moderátora své one man show Jana Krause, ředitelku festivalu Tanec Praha a Divadla Ponec Yvonnu Kreuzmannovou, spisovatele Martina Vopěnku, jenž stojí za protestní peticí nakladatelů proti zvýšení DPH, která už měla v té chvíli víc než 90 tisíc podpisů a jednoho z reformátorů TVscény Jana Šterna.
Pro tento článek jsme myšlenky, které zazněly v diskusi, seřadili podle jednotlivých témat; úplný přepis příspěvků najdou zájemci na stránkách www.centrum-cesta.cz, kde jsou zveřejněny ve formátu pdf.
Jan Štern: ... když jsem přemýšlel nad vymezením tématu, zda přežije kultura tuhle vládu, tak si myslím, že kultura určitě přežije jakoukoliv vládu - jenom, v jakém bude stavu. Ale jde mi o vymezení, co to je ta kultura? Je kultura opravdu jen to, co je dotováno státem? Není kultura něco nekonečně širšího, většího, rozlehlejšího?
Užší pojetí, že kulturou je to, co se tzv. neuživí na trhu a musí být tedy dotováno, ovlivní veškeré úsilí, které je ve společnosti i v kulturních aktivitách, (že se zaměří), aby se toto udržovalo a toto zvětšovalo, a vede vlastně k určité slepotě, která brání vidět daleko širší souvislosti, které by naopak napomohly tomu, že by do té kultury mohlo jít daleko více peněz, než jak v reálu jde. Kultura v širším slova smyslu je i ta, která se uživí na trhu - a tím míním filmový průmysl, televizní seriály, tisk, média, pořád to spadá do kultury. Když ministr kultury má kompetenci jenom na to, co je dotováno státem a o to ať se stará, tak to je úplně absurdní situace, protože ministr školství není takto vymezen. Ministr školství se rozhodně nestará jen o dotované školství, ale o vzdělávací systém jako takový bez ohledu na to, jestli je na bázi státní nebo soukromé, jestli se uživí nebo neuživí.
Yvona Kreuzmannová: Jsem ráda, že navazuji na úvahu, která je mi velmi blízká. ...To široké pojetí kultury velmi vnímám, protože to je o tom, že kultura nás obklopuje a nemůžeme bez ní přežít ani jediný den. Je to design, užité umění, architektura, urbanismus, je to reklama, kreativní průmysly ve velké šíři od našich malých dětí, které si hrají s různými internetovými a dalšími hrami, až po to, s čím se setkávají senioři a čemu se přiučí v rámci toho obrovského rozvoje technologií. To všechno potřebuje jediné - kreativního jedince.
A kreativního jedince nevytvoříte v ryze ekonomické konzumní společnosti, ale tak, že opravdu nastavíte modely kreativního vzdělávání a že skutečně tu společnost budete systémově posouvat. A tam kultura a vzdělávání velmi úzce souvisejí. Já musím říct, že jako člověk, který se zabývá tím živým umění léta, více než 20 let, tak se snažím udržet si nezávislost ve smyslu, že nechci být v žádné státní instituci nebo prostě státem či městem řízené organizaci, což považuji za velmi důležité proto, aby člověk mohl skutečně stavět na kvalitě toho, co nabízí občanům jako veřejnou službu.
Druhá věc je apolitičnost. Kultura z mého pohledu by měla zůstat maximálně apolitická a měla by se skutečně napříč politickým spektrem domáhat svých práv, protože skutečně nás obklopuje podmínkou přežití.
Jan Kraus ... umění je vždycky z velké části taky politické. Nesouhlasím s tím, že umělci nemají vystupovat na volebních kampaních, to je jejich věc, nesou si svoje riziko, svoje přesvědčení, svoje názory, ať si bojujou za svoje ideály, a pokud k tomu chtějí mít politickou stranu, ať to dělají. Myslím si, že daleko horší je, že když vstoupí do strany, pak dostanou divadlo - a nejsou na žádném volebním mítinku. Dva, kteří se tak prali kvůli divadlu, jsou na Praze 4; a oba pak vlezli do jedné strany. A pořád jdou dál. Takže to mně přijde daleko nekalejší než poctivý úmysl nějakého umělce, který bojuje za svoje přesvědčení.
Na druhou stranu, s dovolením, já se pohybuji mezi herci - a hodně - a to všichni volí pravici, a všichni jsou na dotacích. Čili teď nevím, jsou tak debilní, nebo je to tak unikátní?
Yvonna Kreuzmannová: Ale pravicový systém nevylučuje dotační systémy.
Martin Vopěnka: ...já bych úplně souhlasil s tím, že umělec jako občan může jít na politický mítink a projevit svou politickou angažovanost, ale obávám se, že ve chvíli, kdy to začne prosakovat do jeho díla, tak velmi pravděpodobně už se o umělecké dílo nebude jednat.
Jan Kraus: Pardon, ale Goja byl takový velmi promiskuitní, pokud šlo o politiku, a dělal poměrně kvalitní umělecký dílo, čili ta apolitičnost není garance kvality umělecké a obráceně.
Martin Vopěnka: Ne, takhle jsem to nemyslel, ale ve chvíli, kdy to dílo bude natolik angažované, že tam bude prosakovat účast v té konkrétní politické straně...
Jan Kraus: Ale promiňte, Picassova holubice je velmi angažované dílo.
Jiří Kužel: Definic kultury je velmi mnoho. Jedna z nich říká, že kultura je způsob života. V tomto smyslu apeluji na pana Šterna: neříkejme úzká nebo široká kultura, ale spojme to s termínem kultivovanost, tak jak jsme se vychovali, tak jak žijeme, tak jak vypadá naše skutečnost, a tam si zkusme najít takové nějaké hlavní body, z kterých bychom mohli v té kultivaci pro lepší život jaksi postupovat...
¨
Martin Vopěnka: Stalo se to před několika měsíci v lese poblíž zámku Kuks. Utrpěl jsem kulturní šok. Ocitl jsem se totiž před monumentálním sousoším Braunova betlému. Úplně sám ve zšeřelé podzimní krajině. Připadal jsem si najednou nesmírně pokorný a malý. Malý před odkazem předků z jiných dob, kdy zápasy ducha byly přirozeně chápány jako to nejvyšší, oč lze v životě usilovat. Nechci tu dobu zjednodušeně obdivovat, ale přece jen: co zanechává v české krajině a tím pádem i v krajině ducha naše doba? To, v čem žijeme, lze těžko nazvat jinak než jako všeobecný kulturní a hodnotový úpadek.
Nemyslím si, že by ten úpadek vytvořila současná vláda. Naše současná pravicová vláda tomu úpadku jen přitakává. Je to dáno jednoduše životními postoji jejích členů. Oni jsou dětmi svojí doby a ničím tu dobu nepřevyšujícím, ba ani se o to nesnaží. Skutečná konzervativní politika by v sobě mohla a měla nést i péči o trvalé duševní hodnoty. Lidé ze současné vlády však něčemu takovému rozumějí nanejvýš pod pojmem konkurenceschopnost. Skutečná konzervativní politika by v obě mohla a měla nést i přirozený lidský soucit a péči o bližní, jak nás ji naučila křesťansko židovská evropská tradice. Lidé ze současné vlády však něčemu takovému rozumějí nanejvýš pod pojmem mandatorní výdaje. Pravicovou politiku ovládl bezbřehý vulgární ekonomismus. Je mi to líto tím spíš, že jsem pravostředový volič.
¨
Jan Štern: ...Mě fascinuje, jak se snadno přišlo k tomu, že ministr kultury je vlastně slabý člen vlády, který dostane 0,7 % nebo kolik procent národního důchodu (čili z hlediska evropských standardů podprůměrnou částku), s tím musí hospodařit a je vlastně ve vládě brán jen jako nějaká nadstavba a výroba je základnou, když si vezmete, jaké dotace jdou třeba do průmyslu formou různých investičních pobídek atd. To jsou ve srovnání s kulturou daleko větší peníze.
Co by měl ministr kultury, kdyby spravoval kulturu - a nejen tu dotovanou? První otázku, kterou by musel položit, je otázka reklamy. Jak je možné, že jsou kulturní díla přerušována reklamou a tím způsobem je ničen a degradován prožitek lidí, kteří během setiny vteřiny přejdou z nějaké tragické scény do reklamy na Vizír? Co to je za cynismus, za devastaci lidského vědomí, toto dopustit? Ale protože jsme přistoupili na to, že kultura, je jenom to, co spadá pod dotační programy státu a nic jiného, tak jsme vlastně přistoupili na hru, že mu (a tedy ani nám) do toho nic není.
Ale to není přece pravda. Ministr kultury by měl jako první věc říct: nebude se ničit kulturní dílo tím, že se bude přerušovat reklamou, to je něco nepřijatelného, nepřípustného.
... když vezmete vztah kultury a průmyslu, kdo na kom parazituje? Co by si průmysl počal bez reklamy? Co by si počal, kdybychom řekli, my v kulturní sféře, že reklamu nechcem? Tak se nám průmysl zhroutí, nebo minimálně bude ve velmi zvláštní situaci. Myslím, že se v tomto neoliberálním světě, kde dominuje neoliberální myšlení a tedy schematický pohled na svět, podařilo vlastně vytlačit kulturu na okraj. Všichni neoliberálové budou šťastní, přistoupíme-li na omezení kultury na tento okraj. Tam vydávejte ty knížky, tam si hrajte ty své hry, stejnak: kolik lidí na to chodí. Dokonce oni nám na to přidají, jim to nebude tak vadit, když místo 8 miliard se tam dá 12 mld. Hlavně ale, ať nevylézá ta kultura z toho rámce, který v neoliberálním systému dostala.
My 15 let tvrdíme, že komerční televize musí ze své reklamy odvádět nějaká 2 až 3 % do fondu kinematografie, protože tyjí z toho, že tady je filmová kultura... žijou z toho a mají na tom založený svůj byznys. Ale protože politikové se vždycky úplně zhroutí před televizemi, (od nich se totiž odvíjí jejich politický osud), tak to vždycky dopadne tak, že tyhlety peníze od komerčních televizí se vyškrtnou a zůstanou různé bastardy - ale zaplaťpánbůh za ně. Teďka to funguje tak, že se na České televizi se nechá nějaká porce reklamy, ať její část jde do fondu kinematografie, což činí asi 150 milionů Kč, a když k tomu připočtu 60 milionů za prodej filmových práv starých českých filmů, tak se vlastně ten umělecký film drží na nějaké úrovni. Teď je znova zákon ve vládě a půjde do Sněmovny, znovu tam budou ta 3 %, která jsme chtěli odjakživa od komercí, a znova to půjde ven, protože v tom pojetí kultury není společnost schopna říct silným hlasem: kultura není jenom to, co je dotováno Ministerstvem kultury, kultura je i to, co vysílá televize Nova, i to, co vysílají komerční televize, a prostě daň za to, že to prasíte tím, že přerušujete filmy reklamou. Tak aspoň dejte peníze na umělecké filmy, ať se to nějak vykompenzuje. Čili to je velice praktická politická, výsostně politická otázka to pojetí užší kultury a širší
Kateřina Kalistová: Já myslím, že takový zákon už ve sněmovně předložen byl, dokonce tam byly variantně 1, 2 nebo 3 % z komerčních televizí - a bylo to v roce 2006. Ten zákon prošel, ale byl vetován prezidentem republiky a podruhé, jak už bylo těsně před volbami, už tam byla vyhrocená situace, a o pár hlasů ten zákon neprošel. Ta procenta, to je například model ve Španělsku, takhle to tam běžně funguje. Ty komerční televize bez této reklamy tady nebudou. Takže buď je budeme brát s tím přerušováním uměleckých děl reklamou, anebo prostě tady nebudou. Tak spíše jde o tu veřejnoprávní televizi.
Jan Štern: No já jsem byl 8 nebo 10 let místopředsedou FITES, tady Honza Kraus byl předseda; a 8 nebo 10 let jsme věnovali značnou část volného času, kapacity a nervů do něčeho, co nám přišlo smysluplné, tzn. i za takový pilíř nebo takovou vzorovou organizaci, jak by to mělo vypadat. Začali jsme za Pavla Dostála, 8 let jsme s ním strávili boje za zákon o Fondu české kinematografie, nedokázali jsme vůbec nic, nikam se to nedostalo.
Pak Pavel zemřel. Za Jandáka se ukázala určitá šance, že zákon o Fondu české kinematografie by mohl projít. Ovšem to byl stejnak jen takový trik politiků, oni věděli, že Klaus dá veto, a když to přišlo zpátky do Sněmovny, tak poslanci tam najednou nebyli. Předtím prohlasovali zákon asi 130 hlasy a stačilo, aby bylo potřeba 101 hlasů, ale ty tam najednou nebyly. Kde byli poslanci sociální demokracie, kteří předtím za ten zákon hlasovali? Kde byli poslanci všech různých stran, kteří měli hlasovat a předtím hlasovali? Najednou se tam neobjevili, jako že byly volby za dveřmi.
Čili to byla další taková zkušenost, po nějakých deseti letech takového občanského aktivizování velmi poměrně náročného jednání atd. jsem došel k závěru, že je to k ničemu, že občan nic nedokáže zespoda, že ty občanské iniciativy, petice jsou na nic. Jediné, co má smysl, je politický čin. Je nutné zakládat nové politické strany, šlapat na krk těm stávajícím, které jsou prolezlé tou korupcí a klientelismem a už se ani nepohnou. Já nevěřím žádné politické straně, že něco dokáže. Prostě je nutné konkurenci vytvářet a věřit tomu, že myšlenka zvítězí nad marketingem a že konečně se ta politika dostane tam, kde by měla být.
Uplynul sotva měsíc od této debaty a na politické scéně se objevil výsledek jednoho takového pokusu. Krize Věcí veřejných, které dostaly tolik hlasů od voličů, kteří uvěřili, že právě jimi vstoupila na politickou scénu taková nová strana, která bude zcela jiná než ti dosavadní dinosaurové. – Byla. V tom, že tak nehoráznou privatizaci státu ve prospěch vlastní firmy si tak bezostyšně žádná z dosavadních stran nedovolila. Ostatně ještě v téže diskusi uvedl týž diskutér jednoho z politiků „nové strany“. Možná pozapomněl, odkud přišel do vlády ministr, s kterým osm let bojovali...
Jan Štern: ... o novou podobu zákona o Českou televizi.
ČT je, jak víte, beznadějně v rukou politiků, dělají si s ní úplně, co chtějí. Volby Rady ČT - to je šaráda, kašparovina; to jsou prostě jenom posluhové politiků, v té radě dělají to, co ji ti politikové řeknou. Dokonce poslanec Skokan za Věci veřejné veřejně řekl: No, my jsme dojednali, že by mohl být ředitelem ČT Petr Dvořák z Novy. To nezáleží na té radě, která tam je navolená.
Za 8 let s Pavlem Dostálem jsme dosáhli takové legrační změny zákona o ČT, že členy rady navrhují občanská sdružení a Parlament je volí. Samozřejmě, praxe je taková, že vznikají taková pofiderní občanská sdružení, která pak navrhují ty, které je potřeba zvolit; a lidé, jako je Vladimír Just, Vojtěch Cepl, Jiří Stránský, neprocházejí Takoví lidé jsou prostě bez šance, ti politickým mlejnem prostě neprojdou.
Kateřina Kalistová: Já jenom jsem chtěla říct, že ředitelé obou komerčních televizí se k tomu jaksi přihlásili, oni chtějí do Fondu kinematografie přispívat, takže to není, že by se od toho úplně distancovali nebo a priori to odmítali.
Jan Kraus (otáčí se k p. Šternovi): Chtěl bych Ti říct, když jsem sem jel, tak jsem se dočetl, že se z České televize bude financovat taky sport. Takže já si myslím, že ČT se stala takovou bandaskou, kam my dáme 130, soudruh Janeček, takový morální pilíř našeho počínání a vizitka naší společnosti, rozdělí tak, že bychom dávali něco na televize, něco na digitalizaci a teďko na sport a já myslím, že přijde ještě pečivo.
Jiří Pehe: Tak já bych k tomu jenom dodal, že když Sazka je vytunelovaná, tak se odněkud na ten sport musí brát. (smích)
¨
Anna Machová: Pracuji v Národní knihovně ČR. Jsem předsedkyně Odborového svazu pracovníků kultury a ochrany přírody, (to jsou lidé), kteří v té kulturní oblasti pracují. Nejsou to koštýři, vydavatelé, jsou to knihovníci, muzejníci, pracovníci galerií, hvězdáren, planetárií, prostě těch institucí, které – Památník národního písemnictví, Národní památkový ústav, většinou instituce - které souhrnně nazýváme paměťovými nebo sbírkovými. Pracovníci v těchto institucích u nás tradičně byli vždycky, přestože mají poměrně vysoký společenský status ve smyslu úrovně vzdělání, nejhůř placenými zaměstnanci hned po sociálních službách. Poté, co se jim od 1. ledna snížily platy, tak dneska řešíme otázky v některých případech vyloženého přežití: moje mladá kolegyně, vysokoškolačka, se mi svěří, že jeden den chodí na polévku a druhý den na hlavní jídlo do závodky, aby vůbec vydržela s platem. A co se týká těch institucí jako takových, připomněla bych, že to jsou instituce, které připravují to, čemu se vznešeně i v různých koncepcích a programech kulturní politiky říká národní kulturní poklad nebo paměť národa, tak ty prostě bez té státní dotace přežít nemůžou. My upozorňujeme už x let, že naše Národní knihovna má takový rozpočet na nákup literatury jako má průměrná německá univerzita, že naše Národní muzeum není s to normálně dokupovat sbírky a tak bych mohla pokračovat... (potlesk)
Jiří Pehe: ... to byl důležitý komentář, protože vlastně nás to upozornilo na to, že existuje celá jedna oblast kultury, která skutečně bez dotací státu nemá šanci přežít a to je možná něco, o čem jsme tady zatím nemluvili a dobře, že jsme na to přišli, nebo došli.
Jan Kraus: ... teze č. 1: peněz na kulturu není nikdy dost. Stejně jako není nikdy dost štěstí. Já vám vždycky najdu místo, kde by mohla být pěkná socha, a vždycky bych věděl, kdo by ji mohl dělat a on by zase věděl, kolik by za to chtěl.
2. věc je: většina umělců nikdy ničím nepohrdá tolik, jako penězi a komercí, ničím. Ale o to s větší vervou a silou se bijí o rozdělení peněz, protože se ukazuje jedna zvláštnost, že kdyby je dostali zrovna oni, tak to budou konečně správně přidělené peníze na něco užitečného.
3. důležitá teze je, a to platí pro mě: většina lidí v kultuře se považuje za umělce, přestože dějiny a historie to nakonec nepotvrdí.
Za čtvrté: politici jsou málo čím tak jisti, jako že kvalitní umění nebo kulturu rozpoznají sami. Pokud ne sami, tak 100% s manželkou, pokud ne ani s manželkou, tak s milenkou je to tutáč.
Vidíte také naše nedávné události, bitvy o knihovny nebo naše teze, že Evropě to osladíme, což všechno skončilo takovou kyselou příchutí. Myslím si, že kultura pro takovou společnost, jako je česká, má jeden problém: že nemá a nemůže mít logicky žádné exaktní kritéria posuzování. Čili, co je umění, co je škvár, co je bulvár. Já neznám divadelní šatnu, kde by se na tom tři lidi shodli, ale ve společnosti, jako je česká, tedy nedlouho po komunismu, je to o to těžší.
A mám k tomu svoje zkušenosti z FITESu, kde nešlo sice o posuzování toho, co je kultura a co není, ale FITES byl jedna, možná dokonce jediná, organizace, která vystoupila, když si Fond pro kinematografii rozdělil peníze na scénáře tak, že si to přidělili všichni členové té komise na svoje scénáře. My jsme tehdy za ministra Dostála vyvolali bouři; že ji nevyvolaly jiné svazy bylo tím, že čekaly na příští rok se svými látkami a nechtěly pobouřit současnou komisi. Když jsme vyvolali tohle jednání, říkali mně, že jde o to promluvit si o perspektivě, o vizi filmu. Já jsem říkal: ne, jde o to, jak jste si rozdělovali prachy minule. A ministr Dostál byl ten, který nám vyhověl a skončilo to poměrně trapnou křičenicí. Kultura nezačíná u státu, u rozpočtu, ale u toho jednotlivce. Jakou máme kdo kulturu v sobě, tam je začátek kultury nejen společenské, ale i národní.
Martin Vopěnka: ...já s tím úplně souhlasím, co se týká samotné grantové politiky, tak ta nemá velký si myslím rozhodující význam pro to, jaká je kultura. Chtěl bych ale říct, že to, co momentálně řešíme s tím zvyšováním DPH, je trošku někde jinde, tady jde o to, aby nám nechtěli aspoň teda další peníze brát. Já také nejsem z těch, co chce peníze dostávat, ale aspoň tedy aby tu kulturu nechali tak, jak je.
Jan Kraus: Pane Vopěnko, ale oni nám chtějí peníze brát. A pokud nebude stačit 20% DPH, tak bude 30 a pak 40. Pane Vopěnko, proberte se. Tady jsme na to, aby nás vobírali. Přiznejme si, že v zemi, kde máme trestní zákoník, který se nedodržuje, kde se krade zhruba 100 mld. ročně, plácat něco o knížkách je legrace.
Martin Vopěnka: I vydávání knih je podnikání. Já jsem tedy živnostník, byť jsem se jím stal proto, abych zabezpečil sebe jako nekomerčního spisovatele neschopného vydělat si svým psaním na živobytí. Vždyť román se píše 2-5 let. Jako živnostník si také plně uvědomuji nutnost vyrovnaného hospodaření. Na dluh žít nelze.
Na současné reformě, provázené zvýšením spodní sazby DPH, mě však děsí to strašné zjednodušení v pohledu na svět. Jeden den se před nás postaví systém a hned druhý den se řekne, že výjimka z toho systému je velký prohřešek. Přitom se nejedná o systém prověřený desetiletími či staletími. Jedná se o několik tezí ze státního účetnictví. Politici sice v zásadě nakonec uznají, že například knihy budou zvýšením DPH poškozeny, avšak slovo výjimka je pro ně strašák největší. Přitom často právě výjimky tvoří společnost lidskou.
Výjimkou jsou přece i bezbariérové přístupy pro vozíčkáře. Do systému bez výjimek by se vešel jen klasický obrubník. Většina současných politiků ovšem specifickou roli knihy a kultury v životě společnosti ani necítí. Kultura dnes přece není prostorem zápasu ducha. Kultura v mysli současných politiků spadá spíš do kolonky volný čas. Všeobecný kulturní úpadek je sice zřejmě jev provázející současnou globalizaci celoplošně, nicméně když se rozhlédneme napříč Evropou a porovnáme tamní sazby DPH na knihy a kulturu nebo tamní dotační kulturní programy, vyjde nám z toho, že jsou si tam významu kulturních hodnot přese všechno vědomi. A tak nakladateli anebo tvůrci žijícímu v Čechách musí nutně vytanout na mysli vtip z dob reálného socialismu, vtip o malé tasemnici, která na prosluněné louce vykoukne ze zadku krávě a zeptá se: Maminko, když je všude tak krásně, proč zrovna my... (potlesk)
Jan Kraus: A to už je smutnější, že teď budeme okrádáni na důchodech perspektivně. Ale přiznejme si, to proto, že to jde. A to umožňujeme my. Přestaňme i na těchto setkáních dělat, že jsou hrozní tamti někde nahoře, v Senátu, ve sněmovně, ve vládě a my tady kulturní, dobří, poctiví lidé s báječnými nápady prostě nemáme šanci. Myslím si, že v tomhle hledejme v první řadě sami v sobě, a pokud jde o kulturní obec, ta by to měla vždycky umět první. Všimněte si, prosím pěkně, kolik umělců se věnovalo reflexi přechodu z komunismu do kapitalismu ve svých dílech. To mě odjakživa fascinuje těch 20 let, protože to je historická epocha, unikátní, ta se nikdy nebude opakovat, ne. A když se pokusili o reflexi, jak vypadala? Jako my, jako ti politici - líbezné žvásty. (potlesk)
¨
Vondráček: To širší pojetí kultury znamená, že můžeme také chodit do obecní knihovny, že máme mládež, která chodí do školy, a pak si ty knížky, které vy vydáváte a píšete, mohou kupovat. Jenže my jsme se v roce ´90 vydali na tu jinou trajektorii. Ten normalizační inženýr, co dneska sedí na Hradě, tehdá říkal: teď se maluje, tak ty knihy dáme na balkon. Ti nebozí starostové, kteří ho milovali, udělali to, že v mnoha obcích zrušili knihovny. V Británii, doufám, platí ještě zákon, který platil u nás od roku 1918, že každá obec musí mít knihovnu. Takže v tom okamžiku nakladatelé přišli o jistou část nákladů, protože knihovny si to nekupovaly.
Jestliže se podíváme dál za ten horizont, kde jsme se dneska zastavili, že je DPH, tak se připravuje přeci VŠ zákon, že VŠ budou spravovat manažeři. To jsou lidé, kteří na to budou nahlížet obchodně, což předpokládám, že se bude vybírat školné a povede k význačné diskriminaci populace, protože nižší vrstvy se na to nedostanou. Ten liberální koncept, který se uskutečnil, je koncept, jenž vylučuje lidi, kteří nejsou zcela tak úspěšní jako inženýři na Hradě. To DPH je jen taková trapná věc na cestě salámové taktiky, která je zde prováděna.
Pokud jde o otázku, jestli kultura bude zachována: to určitě bude, protože vy, co tady učíte, pohybujete se v té kultuře a víte, že mladí jsou inovativní, kreativní, ať prodělali jakékoliv školství - a nemá to s kreativní výukou nic společného. Rilke chodil na kadetku v Hranicích, učil nástřelnou a dostřelnou, a chodil tam s ním ještě Musil a plno jiných lidí.
Jan Kraus: ...k tomu školství opatrně: mám známého, který dal děti na inovovaný velmi moderní školství škola hrou, je jim oběma 18, a říká, že si hrajou výborně, jinak neumějí nic.
Václav Svejkovský: Nejsem žádný kulturní pracovník, jsem důchodce, ale mrzelo mě, že 7. března bylo výročí Masaryka a všichni na to zapomněli. Kultura národa se pozná, jak si vzpomene na takovou osobnost, Masarykova demokratická akademie na to nějak zapomněla... Patří to do kultury?
Jan Štern: Já s tím souhlasím. Tady to není tématem, protože tady tématem jsou finance na kulturu. Ale proč vlastně se to má financovat? Jedním ze základních důvodů je, že jenom kulturou přežívá národ. Dneska už není jiný důvod. Není politický důvod pro přežití. Když se podíváte na vývoj moderních dějin, je vám jasné, že český stát se rozplyne v Evropě, není realistické si myslet, že při nástupu 1,5miliardové Číny a miliardové Indie může 10milionový národ udržet svoji státnost v takové podobě, jako se slavila za první republiky.
A to je jako druhý důvod, proč by do kultury měly jít jako daleko větší peníze: protože by to mělo vlastně formovat národní povědomí. Podívejte, každá generace francouzských filmařů, režisérů udělá svoji Johanku z Arku. Každá generace má svoji interpretaci tohoto základního příběhu francouzských dějin. Kolik máme Janů Husů? Jan Hus je srovnatelný s Johankou z Arku, to je podobný příběh, který vypovídá o tom, co jsou Češi do všech, i tragických důsledků, ale i úžasných důsledků, že se vybojovala náboženská svoboda pro toto teritorium v době, kdy to absolutně nebylo možné.
Kolik je teda těch Janů? Je jenom jeden – Otakar Vávra. Je jenom ten komunistický, který je nakonec svým způsobem impozantní. Ale jak to, že tato generace režisérů ve svobodných 20 letech nenatočila Jana Husa? Luc Besson před 5 lety natočil Johanku z Arku ve Francii - a je to úplně nový pohled, převratný. Hádali se tam o tom. Je to úžasný film. A jak to, že není Jan Hus natočený znova? Čili: Jak jsou alokovány vůbec peníze do kultury? Jak to, že vůbec chybí tento zájem? Jak to, že stát neřekne: já chci Jana Husa moderního? Nebo: já chci Komenského, postavte mi nový příběh doby temna. Byla to doba temna, nebo nebyla? Nic takového se neděje. Čili ono to svědčí i o tom, jaký národ vůbec jsme. Tedy jestli nám na tom národu vůbec záleží, když takový příběh je nám jedno.
Autor informace (hovořil v souvislosti s Masarykem také) o zákonu, podle kterého každá obec měla knihovnu. To nebyl jen zákon o tom, že každá obec musela tehdy dát alespoň jednu korunu ročně na svého obyvatele na nákup knih... a ukázalo se, že většina obcí už tehdy dávala víc než tu korunu. Bylo to proto, že ta republika - a byl to jeden z prvních zákonů Republiky československé - ukázala, na čem jí záleží. Masaryk, když chtěl, aby byly kultivovanější noviny, dal Peroutkovi milion korun na Přítomnost. A ten Masaryk, když zdaleka ještě nebyl prezidentem, dal větší peníze např. na Dělnickou akademii, aby se zvýšilo vzdělání těchto vrstev. Té akademii, jejíž dnešní podoba – Masarykova demokratická akademie si na něj ani nevzpomněla.
... problém macešského vztahu státu a politiků ke kultuře je daný jejich osobním příkladem. Podle zkušenosti, které mám z přehlídky regionálních divadel v Praze, pouze dva ministři kultury se na této přehlídce objevili. To byl Pavel Dostál, který koneckonců on vyšel z tohoto divadla, tak je to pochopitelné, a byl to Václav Riedlbauch. Nikdy jsem tam neviděl na té přehlídce Jandáka, ač je herec. Na slavnostním zahájení nového ročníku byla např. paní Klausová, byl tam nový pražský primátor i radní pro kulturu, a byl tam i olomoucký primátor, protože přijelo právě olomoucké divadlo. Ale byl omluven současný ministr kultury. Asi proto, že to nepřenášela televize, kdy dentista Jiří Besser obvykle nechybí. A paradox: byl tam byl opět Václav Riedlbauch, i když už není ministrem, protože to je člověk, kterého divadlo prostě asi zajímá– ač je profesí muzikant. Pak se nedivme, že tato vláda, která trpí fixní představou, že všechno musí údajně zreformovat, zdeformuje i tu dosavadní podporu kultury. Není nijak valná, ale ještě ji tím daňovým systémem zhorší. (potlesk)
Jiří Pehe: Ta poznámka o výročí Masaryka také asi něco vypovídá o kultuře národa. My máme tady každé druhé náměstí pojmenované po Masarykovi, ale ona se za dvacet let budou, ta náměstí jmenovat jinak. Ještě nevíme, po kom, ale to se uvidí. Takže…
Jan Kraus: Pardon, já bych ještě řekl, on má Masaryk smůlu, ono mu do toho vlítlo MDŽ.
Redakční úprava diskusních vystoupení Jindřich Beránek
