V říjnu 2001, krátce po 11. září, jsem napsal následující: „Režimy v [Pákistánu a Saudské Arábii] se opírají o koalici prozápadních modernizujících elit a krajně konzervativního islámského establishmentu, který má lidovou podporu. Udržují si stabilitu díky tomu, že dokáží s touto koalicí žonglovat. Tuto schopnost jim dává dvojakost jejich politik a jejich veřejných vyjádření.

Spojené státy nyní říkají ,pryč s těmito dvojakostmi'. Nepochybně mohou dosáhnout svého. Ale režimy v Saudské Arábii a Pákistánu mohou v tomto procesu zjistit, že jejich lidová základna je nenapravitelně nahlodaná...

Zvažme, jestli tohle nemohl být bin Ládinův plán. Jeho vlastní sebevražednou misí možná bylo vlákat Spojené státy do této pasti."

Jsem přesvědčen, že bin Ládin nyní v Pákistánu dosáhl to, co zamýšlel. Konec dvojakosti znamenal, že Pákistán už geopoliticky nejedná v zájmu Spojených států. Zcela naopak! Distancoval se od nich a v Afghánistánu i jinde sleduje politiku, kterou Spojené státy ostře odmítají. Jeden už padl, další je na řadě.

Vztahy mezi Čínou a Spojenými státy dělají velkou starost žvanivým třídám (blogerům, médiím, politikům, mezinárodním byrokratům). Analýzy je většinou pojímají jako vztah mezi upadající supervelmocí, Spojenými státy, a „emergentní zemí“ na prudkém vzestupu, Čínou. V západním světě je tento vztah obvykle definován negativně, Čína se považuje za „hrozbu“. Ale hrozbu pro koho a v jakém smyslu?

Jsou lidé, kteří chápou „vzestup“ Číny jako obnovování jejího ústředního postavení na zeměkouli, postavení, které jí kdysi patřilo a které teď opět získává. Jiní v něm vidí něco zcela čerstvého – novou roli Číny v přesouvající se geopolitice a ekonomických vztazích moderního světosystému.

Pro světovou levici to byl dobrý rok – ať definujeme levici jakkoli úzce nebo široce. Základní příčinou byly špatné ekonomické podmínky, kterými trpěla většina světa. Nezaměstnanost byla vysoká a dál rostla. Většina vlád se potýkala s vysokou zadlužeností a sníženými příjmy. Vlády reagovaly tím, že se snažily ukládat úsporná opatření svým obyvatelům a současně chránit své banky.

Výsledkem byla celosvětová revolta síly, které dalo hnutí Occupy Wall Street (OWS) název „99%“. Revolta byla namířena proti horentní polarizaci bohatství, zkorumpovaným vládám a proti v podstatě nedemokratické povaze těchto vlád, ať byly založeny na systému více stran nebo ne.

Nejde o to, jestli OWS, arabské jaro nebo indignados dosáhli všechno, v co doufali. Jde o to, že dokázali změnit světový diskurz, přesunout ho od ideologických manter neoliberalismu k tématům jako nerovnost, nespravedlnost a dekolonizace. Poprvé po dlouhé době diskutovali obyčejní lidé o samotné povaze systému, v němž žijí, a přitom ho nepovažovali za daný.

Za onoho času měly Spojené státy hodně přátel nebo aspoň relativně poslušných stoupenců. Dnes se zdá, že nemají nic než protivníky, a to všech politických odstínů. Co víc, ve svých střetech s nimi si zřejmě nevedou moc dobře.

Vezměme to, co se událo v listopadu 2011 a v první půli prosince. Došlo ke konfrontacím s Čínou, Pákistánem, Saudskou Arábií, Izraele, Íránem, Německem a Latinskou Amerikou. Nedá se říci, že by Spojené státy měly ve kterékoli z těchto konfrontací navrch.

Svět interpretoval přítomnost a prohlášení prezidenta Obamy v Austrálii jako otevřenou výzvu Číně. Obama řekl australskému parlamentu, že Spojené státy jsou rozhodnuty „vyčlenit zdroje potřebné k udržování naší silné vojenské přítomnosti v tomto regionu". Za tímto účelem vysílají Spojené státy 250 příslušníků námořní pěchoty na australskou leteckou základnu v Darwinu (s možným budoucím zvýšením tohoto počtu na 2500).

Za protestních shromáždění na náměstí Tahrír v listopadu 2011 odpověděl dvacetiletý Mohamed Ali na otázku novináře, proč je tady: „Chceme sociální spravedlnost. Nic víc. To je to minimum, které si zasloužíme."

První kolo těchto hnutí na sebe vzalo v různých částech světa různé podoby – takzvané arabské jaro, hnutí Occupy , jež začalo ve Spojených státech a pak se rozšířilo do mnoha dalších zemí, Oxi v Řecku a indignados ve Španělsku, studentské protesty v Chile a mnoho dalších.

Tato hnutí byla fantasticky úspěšná. Mírou jejich úspěchu může být velmi neobvyklý článek, který napsal Lawrence Summers (ministr financí USA za prezidenta Clintona, do listopadu 2010 hlavní ekonomický poradce prezidenta Obamy - pozn. překl.). a který zveřejnily 21. listopadu Financial Times. Jeho titulek zněl „Nerovnost už nelze udržet na uzdě obvyklými prostředky". Není známo, že by se Summers v minulosti tímto tématem kdy zabýval.

Nepřestávám žasnout, jak světoví politici a média vydávají většinu své energie na debaty o domnělých geopolitických změnách, které se nestanou skutečností, přičemž ignorují významné děje, které už jsou v pohybu.

Tady je seznam nejdůležitějších nadcházejících ne-událostí, o nichž jsme v poslední době hlasitě debatovali a které jsme analyzovali: Izrael nebude v dohledné době bombardovat Írán. Euro nestojí před zánikem. Zahraniční mocnosti nebudou vojensky intervenovat v Sýrii. Celosvětová vlna lidových nepokojů se nevytratí.

Mezitím byl 8. listopadu zahájen v Lubminu na baltickém pobřeží Německa za minima seriózního zpravodajství v médiích a na internetu provoz plynovodu Severní proud, a to za přítomnosti ruského prezidenta Medveděva, předsedů vlád Německa, Francie a Nizozemí, ředitele Gazpromu, což je exportér ruského plynu, a komisaře Evropské unie pro energetiku. Tato událost znamená zvrat v geopolitické hře, na rozdíl od všech oněch široce diskutovaných ne-událostí, k nimž ve skutečnosti nedojde.

Už je to oficiální. Všichni uniformovaní vojáci USA opustí do 31. prosince 2011 Irák. Tato událost se popisuje dvěma hlavními způsoby. Jeden patří prezidentu Obamovi, který říká, že tím plní svůj volební slib z roku 2008. Druhý používají kandidáti Republikánské strany na úřad prezidenta, kteří odsuzují Obamu, že neudělal to, co si podle nich přáli vojenští představitelé, totiž ponechat v Iráku nějaké jednotky USA na „výcvik" irácké armády. Podle volebních webových stránek Mitta Romneyho bylo Obamovo rozhodnutí buď „výsledkem čiré politické kalkulace nebo prostě úplné neschopnosti při jednání s iráckou vládou".

Obě prohlášení jsou nesmyslná a mají pouze ospravedlnit jejich autory před americkými voliči. Obama dělal všechno, co mohl, a to v těsné spolupráci s americkými veliteli a Pentagonem, aby udržel po 31. prosinci v Iráku nějaké vojáky. Neuspěl nikoli kvůli neschopnosti, ale protože vojska USA přinutilo k odchodu irácké politické vedení. Odchod představuje vyvrcholení porážky USA v Iráku, srovnatelné s prohrou ve Vietnamu.

„Obsaďme Wall Street“ – dnes už skutečné hnutí – je nejdůležitější politickou událostí v USA od povstání roku 1968. Je jejich přímým potomkem nebo pokračováním.

Proč se zrodilo ve Spojených státech tehdy, když se zrodilo, a ne o tři dny, tři měsíce, tři roky dřív nebo později, nebudeme nikdy s jistotou vědět. Jeho podmínky už existovaly – akutně narůstající ekonomické nesnáze nejen těch, kdo trpí skutečnou chudobou, ale také stále většího segmentu pracujících chudých (známých také pod názvem „střední třída“); neuvěřitelné výstřelky (vykořisťování, chamtivost) nejbohatšího jednoho procenta obyvatel USA („Wall Street“); příklad vln hněvu v různých částech světa („arabské jaro“, španělští indignados, studenti v Chile, odbory ve Wisconsinu a dlouhý seznam dalších). Ve skutečnosti nezáleží na tom, která jiskra zažehla oheň. Rozhořel se.

Představuji si, jak by asi vypadala konverzace, v níž by vůdcové al-Kajdy letos 11. září hodnotili, co dosáhli za deset let, které uplynuly od jejich útoků na půdě USA. Myslím, že by byli plní optimismu z toho, co všechno dokázali.

Abychom tomu porozuměli, musíme vzít v úvahu, co podle nich měly původně útoky 11. září způsobit. Usáma bin Ládin tehdy jasně vyložil, jaké jsou jeho dlouhodobé cíle. Řekl, že chce vymazat osmdesát let ponižování islámského světa. Osmdesát let? Bin Ládin měl na mysli zrušení kalifátu, což učinil roku 1924 (tedy o něco méně než před 80 lety) Mustafa Kemal Atatürk. Bin Ládin prohlásil otevřeně za svůj cíl obnovení kalifátu nad celým muslimským světem, patrně přímým potomkem proroka Mohameda, přičemž by se kalifát řídil právem šaría.