Kvapem se horšící zdravotní stav bývalého prezidenta Československa a později Česka Václava Havla byl v posledních týdnech zřejmý z každé sporé chvíle, kdy se objevil na veřejnosti. Přesto jistě mnohé zaskočila dnešní zpráva o jeho úmrtí. Člověk už je takový, že si nechce připustit, že i to televizí zprostředkované setkání, jako bylo alarmující s dalajlámou, je jedním z posledních záběrů odcházení.
Pocity lidské sounáležitosti jistě v posledních týdnech měli a i dnes v prvních hodinách po Havlově úmrtí mají nejen blízcí bývalého prezidenta. Před majestátem smrti se skloní i drtivá většina těch, kteří s Havlem nesouhlasili a byli jeho kritiky. Navzdory všemu, co dnes zní sdělovacími prostředky a vytváří falešný kult, Havel zcela přirozeně kritiky měl.
Nepochopení, zklamáni a možná i podvedeni se třeba cítili ti, kteří si pamatovali mírotvornou Havlovu politiku z dob disentu a požadavek na rozpuštění vojenských bloků, tolik kontrastující s pozdější sveřepou podporou rozšíření NATO.
Pravděpodobně zlomovým okamžikem, ve kterém se s Václavem Havlem rozešla velká část jeho příznivců, bylo ovšem bombardování Jugoslávie, které Havel podpořil. Vyjádření pro francouzský deník Le Monde, že „nálety a bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem, jejich povaha je výlučně humanitární" potom Havla vzdálilo do neznáma a nepochopitelnosti. Sám tento výrok nakonec popíral, případně odůvodňoval překladem, ale jeho pozdější podpora jiných tzv. humanitárních intervencí jakoby ho naopak potvrzovala.
Zatímco na domácí politické scéně jeho politická role upadala a vliv se tenčil, a to již v závěru jeho posledního prezidentského období, na mezinárodní aréně právě díky účasti na různých apelech a zejména podpoře politiky Spojených států v éře G. W. Bushe zůstával. Když se vyslovil pro americkou vojenskou přítomnost v Česku a podpořil tak Bílý dům v souvislosti s budováním amerického protiraketového štítu, drtivá většina veřejnosti už na jeho slova nedala a raketovou základnu či radar odmítla.
Václav Havel byl nejen politikem, ale také autorem absurdních dramat. Ten nejlepší kus ovšem napsal celým svým životem. Ne vždy lehkým a asi také ne vždy šťastným. Jistě ale zajímavým a hodným zájmu i přemýšlení. V dobrých dramatických kusech hlavní hrdina nebývá jen všech ctností plná postava. Takový byl i Václav Havel, titulní postava české scény posledních desetiletí.
Vzpomeňme na chvíle, kdy V. Havel v listopadu 1989 dodával sílu bezmocným a v této chvíli přimhuřme jedno oko nad tím, co později přinášelo neklid. Přijměme s pokorou dnešní smrt Václava Havla. Smrt ve spánku je milosrdná a to budiž útěchou.
