V srpnu 2008 v den zahájení letních olympijských her v Pekingu zaútočila gruzínská armáda na Jižní Osetii a její hlavní město Cchinvali začaly ničit gruzínské rakety. Málokdo tehdy vnímal složitost letitého sporu mezi Jižní Osetií a Gruzií a vůbec věděl, oč v tomto sporu jde. Nemluvilo se o tom, že Tbilisi po vystoupení ze svazku SSSR vzalo Osetincům postavení autonomní oblasti, provádělo administrativně-správní kroky, kterými si tuto část země chtělo podmanit a nehovořilo se ani o tom, že prezident Saakašvili zpochybňoval vůbec existenci jižních Osetů jako národa.
Prozápadní Saakašvili, usilující o vstup do NATO, měl zjevně pro tuto politickou orientaci na své straně řadu nekritických příznivců a obhajovatelů, kteří asi ani vědět nechtěli. Nebo věděli, ale platilo to známé, že je to sice grázl, ale je náš. Také v nemalé části veřejnosti se podařilo vyvolat dojem, že to je právě Saakašvili a Gruzie, kdo je obětí ruské expanze. Vždyť tady proti sobě stálo „impérium“ a jeden malý a obdivuhodný národ. Ale Michali Saakašvili se nikdy - co je známo - nezmínil o obdivu k Bulatu Okudžavovi, na rozdíl vřelého vztahu k Josefu Visarionoviči Stalinovi – Džugašvilimu, jakkoli ten nyní po kritice mezinárodní veřejnosti nedává najevo.
Budžanadzeová o válečním rozhodnutí Saakašviliho
Velice zajímavé svědectví o tom, jak probíhaly tehdy dny v Tbilisi, přinesla blízká spolupracovnice Michaila Saakašviliho z období tzv. revoluce růží a v roce 2008 předsedkyně gruzínského parlamentu, dnes však jedna z čelných představitelek gruzínské opozice usilující o demokratické poměry v zemi, Nino Burdžanadzeová. V minulých dnech poskytla na toto téma téměř hodinový rozhovor nezávislé rozhlasové stanici "Echo Moskvy." Mimo jiné v něm mluvila o svých rozhovorech s prezidentem Saakašvilim v předvečer gruzínsko – ruské války v srpnu 2008. Její slova – osoby z vrcholu gruzínských mocenských struktur – nedávají pochybovat o tom, že to byl právě Saakašvili, kdo nese odpovědnost za přípravu – již od jara 2008 - a nakonec rozpoutání srpnové války.
Nino Burdžanadzeová v rozhlasovém rozhovoru například vzpomíná, jak již 3. srpna, kdy situace v Jižní Osetii byla napjatá, volal Saakašvili a požádal ji, aby k němu přijela. Hned na počátku dlouhého rozhovoru – říká Burdžanadzeová – jsem „pochopila, že mnoho jeho poradců, stejně jako v dubnu toho roku, mu radilo zahájit válku. Připomínala jsem mu dubnový rozhovor s Putinem, kdy nás jednoznačně varoval, že dojde-li k vojenskému útoku tam, kde jsou ruské mírové jednotky, nastoupí reakce Ruské federace“. Burdžanadzeová říká, že Saakašvili měl poradce, kteří ho již dříve přesvědčili, že „Rusko má rezavé tanky a že gruzínská armáda rozdrtí ruskou armádu za jednu noc.“ „Měla jsem jeden argument: možná jsou ty tanky rezavé, ale je jich hodně,“ řekla v rozhovoru pro Echo Moskvy.
Večer 7. srpna potom Saakašvili Burdžanadzeové opět telefonoval a sdělil: „Nino, právě jsem dal rozkaz bombardovat Cchinvali“. Pro předsedkyni parlamentu to prý byl šok a dodnes si pamatuje odpověď: „Míšo, skončili jsme. Prosím, zastav to.“ Saakašvili jí na to odpověděl: „Ty se vždycky bojíš a jsi skeptická, všechno dobře dopadne a už ráno budeme slavit vítězství v Cchinvali.“ Bývalá předsedkyně gruzínského parlamentu připomíná také rozhovor s tehdejším viceministrem zahraničních věcí Grigolem Vashadzem, který dnes zastává post ministra zahraničí. „Říkal mně, že Lavrov (Sergej Lavrov, ruský ministr zahraničí, pozn.) celý den telefonoval, ale oni mu nezvedali sluchátko. Říkala jsem mu, aby ho zvedli, protože zítra bude pozdě. Druhý den, když naše armáda byla rozdrcena, začali telefonovat do Moskvy a to už jim zcela přirozeně nebrala sluchátko Moskva,“ vzpomíná Buržanadzeová.
Gruzínská opozice, v jejím čele dnes stojí i Nino Burdžanadzeová, neobviňuje Michalila Saakašviliho jen z nedemokratického vládnutí, ale právě také z rozpoutání války s Ruskem v roce 2008 a následné porážky. V jejím důsledku totiž Gruzie definitivně ztratila Jižní Osetii, která tváří v tvář vojenskému útoku na Cchinvali, ale i dlouhodobě avanturistickou národnostní politiku Tbilisi, vyhlásila samostatnost. Navíc k obdobnému kroku přistoupila i druhá odštěpenecká autonomie Abcházie.
Evropa ví, ale k Saakašviliho teroru mlčí
Poslední masové demonstrace opozice proti autoritářskému prezidentu Saakašvilimu proběhly v Gruzii letos v květnu. Před jejich zahájením se Nino Burdžanadzeová sešla také s předsedou Evropského parlamentu Jerzy Buzkem a upozorňovala ho na teror panující v zemi. Vyjadřovala tehdy naději, že mezinárodní společenství podpoří přání gruzínské opozice nastolit v zemi demokratický režim a snahu odstranit z čela země Michaila Saakašviliho. Po několika dnech protestů v noci z 25. na 26. května gruzínské bezpečnostní síly demonstranty v centru Tbilisi brutálně rozehnaly. Je poněkud typické pro evropskou politiku dvojích metrů, že Jerzy Buzek nepovažoval za důležité vystoupit proti této brutalitě v Tbilisi, proti zatýkání a mlácení příslušníků demokratické opozice.
Před pár dny zatkla gruzínská státní bezpečnost několik fotografů, mezi nimi i osobního fotografa Saakašviliho, a obvinila je ze špionáže pro Rusko. Řada představitelů opozice i demonstrantů, kteří protestují proti jejich zatčení, je přesvědčena, že ale skutečnou příčinou je pořízení množství fotografií, které dokumentují brutalitu Saakašviliho režimu. Obviňování ze spolčení s Ruskem se konečně nevyhnulo ani opozičním silám. Na počátku června Michail Saakašvili řekl, že má důkazy o tom, že gruzínské opoziční hnutí a jeho demonstrace financuje Moskva. To je ostatně zejména od roku 2008 prezidentův evergreen, kterým v zemi vytváří pocit ohrožení a snaží se tak diskreditovat své odpůrce. Nino Burdžanadzeová odpovídá, že kdyby takové spojení mezi gruzínskou opozicí a Moskvou bylo, situace by se vyvíjela jinak. „Kdybychom připravovali převrat, kdybychom byli dohodnuti s Moskvou a měli čtyři tisíce ozbrojených lidí, potom vás ujišťuji, že dnes by už Saakašvili nebyl u moci,“ řekla.
Evropa dnes moc dobře ví, kdo má na svědomí mrtvé v Jižní Osetii a nemůže také nevědět o nedemokratickém charakteru režimu Michaila Saakašviliho. Mlčením nechává gruzínskou demokratickou opozici pokrytecky napospas dalšímu tyranizování, jakoby demokraté v Tbilisi na tom dnes nebyli podobně, jako opozice v Bělorusku. Je snad pro některé lidi Saakašvili nepostradatelný natolik, že jim nevadí krev v ulicích Tbilisi? Nebo se snad čeká, že Michail Sakašvili opět naruší olympijskou myšlenku až se sportovci budou sjíždět do Soči? Není pochyb o tom, že někteří by mu i tentokrát zatleskali.
Na snímcích: Saakašvili v čele jednotky gruzínského specnazu - Nino Burdžanadzeová - Saakašvili v Gori poté, co se ozval zvuk přelétajícíh ruských letadel - ulice Tbilisi v noci z 25. na 26. května
