Kruh se uzavírá: podle dostupných informací má tentokrát předložit návrh rezoluce Rady bezpečnosti OSN o Sýrii Saudská Arábie. Feudální Saudská Arábie. Ta Saudská Arábie, jejíž tanky před necelým rokem rozmetaly pokus o prodloužení „arabského jara" do Bahrajnu. Saudská Arábie – nejvěrnější islámský spojenec demokratického Západu.

Je nesporné, že mezinárodní veřejnost musí stupňovat tlak na ukončení násilí v Sýrii. Počty mrtvých v ozbrojených střetech, které začaly loni v druhé polovině března, dosáhly takového množství, že je oprávněné hovořit o občanské válce – OSN uvádí více než 5,4 tisíce mrtvých celkem; syrská vláda uvádí dva tisíce mrtvých vojáků a pracovníků bezpečnostních složek. Nemluvě o desítkách tisíc běženců a zatčených. Mnohé až nápadně připomíná situaci kolem Libye. S tím výrazným rozdílem, že počátkem února zlé Rusko a ošklivá Čína návrh rezoluce Rady bezpečnosti požadující rezignaci prezidenta Háfize Asada jako nevyváženou vetovaly. Okamžitá hysterická reakce některých politiků a novinářů naznačuje, že tímto dvojitým vetem byly zablokovány připravené akce. O jejich povaze vypovídá strategie, která byla použita právě v souvislosti s Libyí.

Svatý otče, předem mého dopisu přijměte, prosím, ode mne co nejsrdečnější pozdravy.

Ráda bych vyjádřila politování nad tím, že jsou mezi námi tací, kteří si Vás dovolují kritizovat za to, že jste v době, kdy jste stál v čele Kongregace pro nauku a víru, kryl sexuální zločiny kněží. Nevěřím, že by Vás měl někdo hanět pro list, vydaný z moci tohoto úřadu ve smyslu zákazu předávání pedofilních duchovních světskému soudu, současně jste v něm zapověděl hovořit o zločinech na dětech po dobu dvaceti let. Nevěřím, i když každý ví, jak je takový list pro všechny kněží závazný. Jednal jste jistě dle svého nejlepšího přesvědčení a ve víře, že tak církvi činíte nejlépe. Ostatně za činy katolických kněží jste se dávno omluvil. Když jste, později jako hlava katolické církve, označil vysvěcení ženy na kněžku jedním z nejvážnějších porušení církevního práva, podobně jako jím je sexuální zneužívání dětí, nemám pochyb, že víte nejlépe, proč jste k tomuto, hnidopichům jistě poněkud kontroverzně znějícímu nařízení, dospěl.

Vláda „rozpočtové odpovědnosti" si v posledních dnech vyryla na vrub „fiskálních úspěchů" další zářez. Dozvěděli jsme se, že v době pravidelných výzev k plošnému šetření bylo na MPSV vyplaceno za minulý rok nejvyššímu vedení 9,7 milionů korun na odměnách. O něco dříve proběhla médii zpráva, že vrchní ředitelka premiérova kabinetu Jana Nagyová obdržela za loňský březen odměnu ve výši 273 tisíc Kč a za leden rovných 100 tisíc Kč. Své podřízené odměňoval ve statisících i policejní prezident Lessy nebo ministerstvo zdravotnictví. Odměny v řádech milionů jsou připravené na letošní rok pro SFSI, ČD a ČD Cargo díky „odpovědnému" exministrovi dopravy za VV a šedé eminenci V. Bártovi.

Petr Nečas v odměnách problém nevidí a tvrdí, že jeho podřízená si je zasloužila proto, že „dřela jako kůň i 12 hodin denně a o víkendech". V podobném duchu se vyjádřil i ministr práce a sociálních věcí J. Drábek o prémiích pro své podřízené. Vláda tak evidentně nechápe symboliku „vína a vody", kterou vnímají ostatní neprivilegovaní lidé, kteří nemají to štěstí, aby mohli pracovat pro tak „štědrou" vládu.

Je poněkud pitoreskní bavit se o ruské opozici proti volbám do Státní dumy ve chvíli, kdy je nejen v Moskvě, ale i v dalších ruských městech klid a po protestech není od 24. prosince ani vidu a ani slechu. Ano, v Rusku byla dekáda pracovního klidu, ale poklid u revolucionářů se zdá přeci jen poněkud zvláštní. Odjel by některý z  ruských bolševických revolucionářů na dovolenou a komunikoval se sověty prostřednictvím facebooku nebo twitteru? Nebyla moskevská demonstrace 24. prosince labutí písní protestů? Profesora Oskara Krejčího jsme se proto zeptali na několik otázek týkajících se současné situace v Rusku, zejména pokud jde o protesty proti výsledkům voleb do Státní dumy a údajné manipulaci s jejich výsledky.

Probíhající desetidenní cvičení íránských ozbrojených sil je konfrontováno se zesílením ekonomických sankcí USA vůči Teheránu. Írán zároveň hlásí pokrok ve svém jaderném programu, který většina Západu pokládá za snahu získat nukleární zbraně, a Spojené státy posílení své flotily v Perském zálivu o jednu letadlovou loď. Protože při řešení sporu selhává diplomacie i nástroje mezinárodního práva, znovu se otevírá otázka, zda nenastoupí vojenské řešení. Odpověď na ní má politický, vojenský a ekonomický rozměr.

Politika

Poslední měsíce ukazují, že Washington mění koncepci zahraniční politiky a koncentruje pozornost především na pacifický region, tedy na tlak proti Číně. Platná Národní bezpečnostní strategie USA, podepsaná prezidentem Barackem Obamou v květnu 2010, na několika místech hovoří o rozmanitých prostředcích vedoucích k větší izolaci Íránu jako jediném nástroji tlaku na vládu v Teheránu – tedy vylučuje válku. Po dalších sankcích volají i některé státy Evropské unie. Prohlubování blokády ze strany Unie je ale spojeno se  závislostí na íránské ropě – podle některých dostupných údajů je Teherán jediný, kdo je ochotný Řecku poskytovat ropu na úvěr. Sankce obsahují i rezoluce Rady bezpečnosti OSN.

Asociace bývalých zpravodajských důstojníků uspořádala před měsícem na Panevropské vysoké škole v Bratislavě mezinárodní  sympozium „Problémy zpravodajských služeb v otevřené společnosti“. Toto je jedno z vystoupení, která tam zazněla.

Prohlubující se nejasnosti kolem krize Západu vyvolávají otázky, zda by řešení mohly napomoci zpravodajské služby. Zda ony mohou – přímo či nepřímo – připravit nebo přijmout kvalifikovaná rozhodnutí, zajistit stabilitu a rozvoj.  Ta otázka nepostrádá logiku: některé výzkumy naznačují, že ve zpravodajských službách pracují inteligentnější lidé než ve veřejné politice. Už Sun-c’ ve svém traktátu, starém dva a půl tisíce let, Umění války připomínal, že „osvícený vládce a moudrý vojevůdce proto ve svém vojsku vyhledají muže, kteří nad všechny vynikají inteligencí, a učiní z nich zvědy“.

Nejsem příznivkyní oslav "na povel", chystala jsem se tedy, jako ostatně předešlých pár let, poslední den v roce zaspat. Tentokrát mě ale sídlištěm prskající rachejtle před půlnocí opakovaně budily. Naposledy přesně v okamžiku, kdy se lámal rok. Snažila jsem se opět usnout, po chvíli jsem to definitivně vzdala. Okamžik podivného kontrastu - venku burácela a barvila se obloha, dům byl ztichlý, žádné Hurá a Sláva, jako když Češi dají gól na mistrovství. Na vteřinu jsem zaváhala, zda nějací lidé ještě jsou. Slaví vůbec někdo? Jestli nás těmi rachejtlemi, tím impozantním světelným divadlem, kterého jsem chtíc-nechtíc byla tak trochu účastna, nechtějí potěšit třeba mimozemšťané, kteří se domnívají, že lidi tímto aspoň na chvilku vytrhnou z reality jejich slzavého údolí.