Začalo to v Řecku a Tunisku – a konce nevidět. Dnes se bouří lidé na ulicích od Tel Avivu po Manchester. Tyto nepokoje v severní Africe, Španělsku a Izraeli mají mnoho společného, i když se často liší v cílech. Tím nejznámějším společným jmenovatelem je fakt, že na náměstích se povětšině scházejí mladí lidé svolaní prostřednictvím internetu. Pak je tu nespokojenost, převážně sociální – od vzdoru proti úsporám na úkor slabých po odpor vůči korupci. Jsou ale i společné znaky, které mluví o tom, co chybí.
Chybí rudé prapory a portréty. Řečeno jinak, schází jednotící program a vůdcové. Neobjevují se dílem pro mládí buřičů, dílem pro spontánnost manifestací.
A možná také díky manipulaci zvnějšku.
Rudé prapory se mihly na některých manifestacích v Řecku a Izraeli. Místy se objevují zelené vlajky, které mají islámskou programovou hodnotu. Jinde státní vlajky, které jsou z jedné strany projevem vlastenectví, z druhé formou sebeobrany manifestantů. Skutečný program změn chybí.
Vůdcové, kteří by mohli nahradit program vlastním chartismem, by mohli být někomu nebezpeční.
V arabském světě se připojují další otázky týkající se společných znaků. Proč se neobjevily portréty Gamála Násira, symbolu arabského nacionalismu? Symbolu zavrženého mocenskou a majetkovou elitou, proti níž se lidé na náměstí v Káhiře bouří.
A kdo vymyslel snajpry střílející ze střech do manifestantů od Tuniska, přes Libyi, Egypt a Jemen někam do Sýrie a Bahrajnu? Jaký má toto vraždění smysl?
Tyto otázky zatím nelze zodpovědět. Vysvětlení se objeví jen tehdy, když bouře budou pokračovat a přinesou systémové změny. Nejen nahrazování individuálního Mubáraka Mubarakem kolektivním.
