Televizní záběry z bouřících se athénských ulic znovu doprovázejí poznámky o líných Řecích a pracovitých Němcích či Francouzích.

Jenže při analýze řeckého dluhu by se nemělo zapomínat, že v Evropské unii je to právě Řecko, které dlouhodobě vydává největší podíl svého hrubého domácího produktu na vojenství. Podle údajů European Defense Agency, v roce 2009 Řecko vysoce převyšovalo ve vojenských výdajích na hlavu průměr Evropské unie: vydávalo 535 euro na obyvatele, zatímco unijní průměr byl 392 euro (v Česku to bylo 215 a na Slovensku 178 euro vojenských výdajů na hlavu).

A nejen to: jak upozorňuje Stockholmský institut pro výzkum míru (SIPRI), Řecko s 11 miliony obyvatel bylo v letech 2006 a 2009 mezi pěti největšími dovozci zbraní ve světě. Ještě mezi roky 2008 a 2009 stouply vojenské výdaje Řecka z 5,81 na 6,24 miliard eur. Loni ovšem klesly o více než 10 %.

Ani to není celý příběh řeckého dluhu. Podle SIPRI, v letech 2006 až 2010 byly Athény největším dovozcem zbraní z Německa a třetím největším zákazníkem francouzských zbrojovek.

Jak tedy vznikal řecký dluh vůči německým a francouzským bankám?

Rozhořčení Evropské unie nad probíhajícím procesem s bývalou ukrajinskou premiérkou Julií Tymošenkovou je přirozené: je plně v kontextu s arogantním paternalismem, který Brusel i Washington dávají v posledních letech najevo vůči všemu dění na východ od Košic.

Na dnes ohlášené čtení rozsudku se týká otázky, zda expremiérka překročila své pravomoci při podpisu smluv s Ruskem o dodávkách plynu v lednu roku 2009. V podtextu europropagandy se jedná o politický proces vyvolaný současným proruským prezidentem Viktorem Janukovyčem.  Cílem má být pomsta Moskvy a zajištění, aby se Julie Tymošenková nemohla účastnit parlamentních a prezidentských voleb.

Největším úspěchem NATO v souvislosti s bombardováním Libye je bezesporu ovládnutí informačního prostoru většiny Evropy. Z hlavních sdělovacích prostředků zmizely jakékoliv pochybnosti o legitimnosti této války, jakékoliv zmínky o porušování rozlucí Rady bezpečnosti týkající se ochrany civilního obyvatelstva a embarga na dodávky zbraní. Z neznámých rebelů se stala spřátelená vláda, letadla NATO nezabíjejí lidi, ale spojence či věrné Kaddafiho. Televize po dobu bojů ukazovaly záběry neznámých kameramanů na pózující povstalce, kteří mávají neznámo kde vyrobenými novými vlajkami starého režimu. Názor druhé strany byl automaticky embargován jako oficiální, tedy lživý.

Skvělé cvičení pro mediální krytí budoucích válek.

Čtrnáct měsíců pře prezidentskými volbami v USA předstoupil Barack Obama před Kongres s návrhem zákona - American Jobs Act -, který měl pomoci zajistit nová pracovní místa. Potřeba je to reálná: v současné době je oficiální nezaměstnanost ve Spojených státech 9,1 % práceschopného obyvatelstva, neoficiální výrazně vyšší; nezaměstnanost bude pravděpodobně ústředním tématem voleb příští rok. „Musíme zastavit politický cirkus a skutečně něco udělat pro pomoc ekonomice,“ vyzýval včera Obama zákonodárce.

Zákon počítá se 447 miliardami dolarů, které by byly investovány do projektů od renovace škol po infrastrukturu. Otázka je, odkud se v po uši zadlužených Spojených státech vezmou. „Můžeme zachovat daňové úlevy pro milionáře a miliardáře? Nebo bychom měli vrátit učitele do práce, aby naše děti byly připraveny pro vysoké školy a dobrá pracovní místa? Právě teď si nemůžeme dovolit obojí,“ oprávněně upozorňoval především republikány v Kongresu prezident. Má pravdu, jenže…

11. září 2011 zůstane zapsáno v srdcích všech pamětníků jako černý den dějin. Pro pozůstalé je to den smutku. Pro politiky je to varování, že nelze podceňovat žádné nebezpečí, pro teoretiky učebnicový příklad terorismu, pro umělce silný emotivní impuls k tvorbě…

Pro některé státníky, počínaje Georgem Bushem ml., to i casus belli, důvod k válce. Nebo záminka k expanzi v duchu tehdy panujících představ o unitarismu. Tedy jednání vítěze studené války bez ohledu na mezinárodní právo, mezinárodní instituce jako je OSN, ale i spojence.

S prvním náznakem vítězství povstalců v Libyi začali mnozí ochránci civilistů dávat najevo, jak se měří lidská práva. Na barely. Italský ministr oznámil, že předpokládá, že to bude italská firma, která se stále největším producentem ropy v severní Africe; Francie se urychleně snaží svolat schůzku vítězů s rebely, aby byly zájmy svobody přirozeně, nezařaditelně a nezcizitelně na věky věků v libyjských ropných polích vykolíkovány.

Koho na vlně očekávaného vítězství zajímá, že podle mezinárodní listiny práv – a platí to jak o paktu o politických a občanských právech, tak i o paktu o ekonomických, sociálních a kulturních právech – „všechny národy mohou pro své vlastní cíle svobodně disponovat svým přírodním bohatstvím a zdroji bez újmy na jakýchkoli závazcích vyplývajících z mezinárodní hospodářské spolupráce, založené na vzájemné výhodnosti a mezinárodním právu".

Začalo to v Řecku a Tunisku – a konce nevidět. Dnes se bouří lidé na ulicích od Tel Avivu po Manchester. Tyto nepokoje v severní Africe, Španělsku a Izraeli mají mnoho společného, i když se často liší v cílech. Tím nejznámějším společným jmenovatelem je fakt, že na náměstích se povětšině scházejí mladí lidé svolaní prostřednictvím internetu. Pak je tu nespokojenost, převážně sociální – od vzdoru proti úsporám na úkor slabých po odpor vůči korupci. Jsou ale i společné znaky, které mluví o tom, co chybí.

Chybí rudé prapory a portréty. Řečeno jinak, schází jednotící program a vůdcové. Neobjevují se dílem pro mládí buřičů, dílem pro spontánnost manifestací.

A možná také díky manipulaci zvnějšku.

Akciové trhy na celém světě zachytila panika. Je to reakce na zvýšení stropu možného zadlužení USA i nejistoty kolem dluhů v eurozóně. A nikdo nevidí konec. Protože není vidět začátek.

Akciové trhy nejsou informací o stavu ekonomiky, ale o náladách spekulantů. Ty samozřejmě odrážejí situaci ekonomiky, přesněji řečeno nepřesné informace o možném zisku. Panuje-li dobrá nálada, trhy zvyšují ceny akcií. Třeba nad reálnou hodnotu zboží. A naopak. Takto se pohybují ceny akcií na hladině, která je až příliš odtržená od reality.

Nejzadluženějším státem světa není Řecko. Je jím Japonsko – jeho dluh tvoří 200 % hrubého domácího produktu. Japonsko má ale zároveň druhé největší zásoby dolarů na světě, konkrétně 882 miliard, a druhé největší finanční rezervy vůbec. Jenže hlavní problém je jinde.

Obamovy velké problémy v Kongresu s prosazením rozpočtu jsou mimo jiné dány tím, že republikánská většina požaduje škrty sociálních výdajů. Jenže spořit se dá i jinde.

Oficiální odhady říkají, že do září bude válka proti Libyi ukusovat 750 miliónů dolarů z amerického rozpočtu. Bílý dům asi doufá, že něco utrhne ze zmrazených účtů libyjské vlády. Jenže to bude znamenat zvítězit tak, aby nenásledovaly mezinárodní soudy. Navíc  Britové zatím své výdaje odhadují na 200 miliónů liber, a také si jistě budou chtít část libyjských peněz sebrat.  Te nemluvě o Francii, jejíž minstr obrany odhadl denní výdaje na válku na 1,2 miliónů eur.