Světem se šíří mor dluhové krize. A zatraceně rychle! Ne jako ten středověký strašák, jehož přenašeči (krysy a jiná havěť) byli závislí většinou na námořní dopravě, a tedy rozmaru větrů, příčetnosti námořníků, anebo náladách nevypočitatelných mořských božstev… Tahle šlamastika připomíná spíše dominový efekt. Technicky perfektně připravený – jen cvrnknout prstem a i ty nejmenší jistoty se začnou řítit do propasti jako lavina.
Milovníci spikleneckých teorií již znají původce nákazy. Není jím nikdo menší než (slovy Slavoje Žižka) Druhý Druhého – tedy ten, kdo neviděn řídí ty, kdož řídí zjevně. A proč si tajemný Druhý Druhého s ekonomickou apokalypsou pohrává? I to je více než zřejmé: Inu proto, že stupňovaná sociální úzkost činí lid povolnějším, tvárnějším, poslušnějším a ochotnějším vzdát se torza svobod za okoralou skývu chleba vezdejšího. Je-li tomu opravdu tak, pak Bůh buď milostiv tomuto světu motýlích iluzí, jehož křehká křídla tak zmíry chutnají nedožraným kudlankám.
Tahle hmyzí monstra ovšem zdaleka nevyhlížejí tak rozverně jako ta čapkovská drobotina a mají pro žert a nadsázku pramalé pochopení.
Zatímco na politické forbíně neúnavně tlachají truchliví hovnivalové s kravatami beznadějně poslintanými asertivními kecy, zpoza opony peněžních ústavů se vynořují ekonomičtí hrobaříci přežvykující exkrementy prosperity na věšteckou kaši, z níž by sotva co uklohnila i hospodyňka tak vynalézavá, jako byla Magdalena Dobromila. K čemuž cvrčci - skladatelé mediálních častušek vržou do zblbnutí omletou odrhovačku o tom, že jsme si, medle, žili jaksi nad poměry.
Mimochodem, podobné písničky jsou staré jako civilizace sama – ale kdo by si je pamatoval, že? A tak se je, holt, musíme učit stále znova a, světe div se, v podstatě stejně jako před tisíciletími, kdy dluhovou krizi prožívali v Babylonii, v níž rychlé dynastické změny ve svém důsledku rozklížily státní správu, dávky požadované od dodavatelů byly přehnaně veliké a výběrčí, najatí k jejich vymáhání, nemilosrdní.
Když lidé nemohli svým závazkům dostát (například při neúrodě), nezbylo než požádat výběrčí podnikatele o půjčku na přežití. Úroky z mimořádných půjček byly ovšem mimořádně vysoké (20% na půjčky ve stříbře, 33% na půjčky v obilí) a byly vybírány bez ohledu na délku půjčky –tedy plný úrok i při půjčce třeba jen na jeden měsíc, z čehož je zřejmé, že chamtivost není z hlediska historie žádná mladice. Klínopisné záznamy na dlužních smlouvách, nalezené v domech podnikatelů období III. dynastie z Uru, ukazují, jak obrovská byla zadluženost, která přerostla v dluhovou krizi oněch časů. Jen těžko lze pochybovat o tom, že kdyby za této situace měli poslední a hlavní slovo věřitelé (dnes banky), systém by se rozložil, neboť obyvatelstvo už by nebylo schopné odvádět daně, ale bylo by pouze zdrojem obohacování věřitelů. A tehdy vstupuje na potemnělou scénu, coby Deus ex machina, babylonský král Ammí-saduka (1646 – 1626) se svým ediktem, v němž ruší všechny nevyrovnané poplatky a dluhy, které vznikly v zájmu přežití. Netýká se to však subjektů, které (viz. banky) si vypůjčily kapitál k podnikání. „Kdokoli“ , praví se v ediktu, „dal Akkaďanu nebo Amorejci obilí nebo stříbro jako zúročitelnou půjčku a měl na ni vystavenu tabulku, poněvadž král nastolil spravedlnost pro zemi, je jeho tabulka neplatná a nemůže podle ní vymáhat obilí nebo stříbro.“
Jak prosté, není-li pravda? Babylonský král totiž moc dobře věděl, že v bahně se vyskakovat nedá (pokud se nevysuší) a kde nic není, ani smrt nebere.
Anebo že by banky byly šikovnější než sama smrt?
Lubomír Brožek
