Mnozí z nás si zajisté ještě živě pamatují fackovací scénu z rozverného filmu Adéla ještě nevečeřela, v níž komisař Ledvina po velkém flámu starou Prahou rozšafně pojídá uzenku, zatímco slavný americký detektiv Nick Carter předvádí flegmatickému českému kriminalistovi finesy bojového umění. Ledvina jej chvíli apaticky pozoruje, pak odloží uzenku a uzemní překvapeného Nicka fackou jako hrom, což lakonicky komentuje: My se u nás prostě fackujeme.
Kdyby si otřesený geniální hrdina „vlakového čtiva" přál, mohl by mu bodrý komisař případně ještě zapět píseň, díky níž fackovací tradice zlidověla i na hospodských tancovačkách. Například na Vlachovce, kde: „každou sobotu vládne parta frajerů, sotva zavadíš jen vo botu můžeš přijít k maléru. Sardele tam nosej ofinu rovnou podle kastrólu, šenkýř musí každou hodinu volat patrolu." A proto: „ Padla facka, padla na sále, když jsem já tam přistál, velkej malér nastal v lokále, kdo měl ruce, ten se pral. Dva frajeři, co tam po mě šli, rychle voknem vodešli. (Vodešli bez placení.) Pan kapelník potom sólo hrál, žádnej nevyrušoval. Vzkázala mně včera moje kost se sobotnim večerem: Mám Tě, můj miláčku, právě dost, chodim s jiným frajérem. Řek jsem jí: Falešná čekanko, nýčko poznáš, co je vztek, šel jsem na Vlachovku kliďánko, dělat pořádek." Detektiv Carter byl písně ušetřen. Facka mu zcela stačila. Byla jenom jedna, ale festovní.
Na rozdíl od komisaře Ledviny ministr Kalousek ovšem netroškařil. Uštědřil hubatému mladíkovi před Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR facky hned čtyři. Nemusel se kvůli tomu trmácet ani na Vlachovku, ani nemusel čelit znalci bojových umění, neb prostořeký mladík se dle svědků vůbec nebránil. Což komisař Ledvina jaksi pozapomněl dodat, že totiž u nás v Čechách vůbec nejradši fackujeme bezbranné. Pravda, mladík ke svému údělu nepřišel tak docela jako slepý k houslím, neb počastoval pana ministra slovy nehledanými v učebnicích rétoriky, vykřikuje údajně cosi o tom, že pan ministr je zloděj a bude viset.
Oslovenému takto neformálně pak medle nezbylo nic jiného nežli začít mladého nevycválance ruče namístě vychovávat ručně, což posléze před novináři komentoval slovy: "Je to velmi prosté, kdosi mě urazil, já jsem pokládal za vhodné to honorovat pár fackami, což jsem učinil. Myslím, že padly na úrodnou půdu." Zároveň zástupce tisku ujistil, že to nebylo naposledy. Zajímavá výměna názorů k tomuto tématu pak proběhla i na jednání vlády, která (ústy premiéra) konstatovala, že pan ministr sice aspiruje na titul ministr financí roku, nicméně rozhodně neaspiruje na titul pedagog roku.
„Já se ale domnívám, pane premiére", kontroval aspirant na ministra financí roku, „že facka je stále ještě velmi podstatný pedagogický instrument." „Já to nezpochybňuji," opáčil pobaveně premiér, „nejsem zastáncem Makarenka". Slova jasná jako facka. Fackovat se je prostě tradice, která neomrzí, zvláště když se fackovaný nebrání a nebrání ho ani imunita.
Fackovat lze ale také různě. Klasicky postaru a bez okolků rukou, nebo sofistikovaně, pomocí zákonů, které namnoze dokáží ponížit člověka mnohem rafinovaněji a fatálněji, nežli lidovka uštědřená na ulici či v hospodě.
Co se tradičního fackování týče, třebaže pan ministr podtrhl výchovnou stránku exekuce, učitelů se to netýká. Ti volnou ruku nemají. A pokud by jim snad ujela, uvidí, co to obnáší, když se pedagog neovládne. Ale o tom už píše Orwell ve svém podobenství o zvířecí farmě, v níž hospodaří zvířata, která jsou si sice rovná..., ale některá jsou si, holt rovnější. Anebo slovy starých Římanů: Quod licet Iovi, non licet bovi - co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi.
Mimochodem, slyšel jsem, že pan ministr z míry rád tvoří peprné verše pro rozličné adresáty. V této souvislosti mne napadá ještě jedno přísloví:
Hoc facias homini, quod cupis esse tibi – čiň lidem to, co si přeješ, aby oni činili tobě.
Lubomír Brožek
