Nejenom hokejovým světem otřásla koncem prvního zářijového týdne letecká katastrofa, která v troskách stroje Jak-42 pohřbila hokejový tým Lokomotivu Jaroslavl. Letoun se rozlomil na dvě části, o něž se podělily říční vody s ohněm. Tak v chladné náruči matičky Volhy, anebo nedaleko od ní, toho dne krátce po 16. hodině moskevského času (ergo 14. hodině našeho) zemřelo 44 lidí, včetně českých reprezentantů Jana Marka, Josefa Vašíčka, Karla Rachůnka a slovenské hokejové legendy Pavola Demitry.
To, co následovalo vzápětí po neštěstí, by se dalo nazvat kratičkým okamžikem užaslého mediálního ticha. Takové ticho je úplně jiné než ticho například michelangelovské piety. Je to spíše ticho, jemuž rozumějí obyvatelé oněch líbezných krajin s romantickým výhledem na sopku. Ta nejprve vypustí pár nenápadných obláčků, o kterých se mediální seismologové dohadují tak dlouho, co asi znamenají, dokud nedojde k explozi. Pak už jsou veškeré debaty bezpředmětné.
Mediální mračno vytlačené vnitřním přetlakem události se do ovzduší šíří naprosto spontánně a domorodci do té chvíle více méně apatičtí ke všem bolestem světa, včetně svých vlastních, domorodci, s nimiž nehnou oči dětí umírajících hladomorem v Somálsku, připomínající oči leklých ryb, v nichž zemřela naděje po velkém rybolovu chamtivosti, tito domorodci náhle ve stínu mraku dělají věci nevídané.
Například všichni skáčí do výšky a volají „kdo neskáče, není Čech", neboť skrze své idoly se i oni na jeden oslnivý, prchavý okamžik stali Mistry. Vzpomínáte? Jednou skákalo celé Staroměstské náměstí. Tedy až na jistého invalidu na vozíku, jehož mimoděk zabrala televizní kamera. Avšak zajisté i jeho srdce si poskočilo a mohl tedy i nadále psát v nesčíslných formulářích žádostí o sociální příspěvek do rubriky národnost hrdé „česká" bez uzardění.
Ne vždy je však do skoku. Tehdy dobří rodáci zapalují na stejném náměstí svíčky. A někteří pláčí. A to i ti, které by to u vlastní babičky nenapadlo ani ve snu.
A tak radost střídá smutek a jedno i druhé je ve sportu bez hranic, jak vyjádřil konec konců i šéf mezinárodní hokejové federace IIHF René Fasel: „Je to nejčernější den v historii našeho sportu... Je to strašná tragédie pro světové hokejové společenství také proto, že se dotýká tolika národů... Naše myšlenky a modlitby jsou u rodin a přátel obětí..." I stránka, která vznikla na facebooku vyjadřuje soustrast třem zesnulým českým hokejistům. A sdílí ji už tisíce lidí, k nimž se lavinovitě přidávají další stovky, aby se podělily o své emoce. Neb je-li radost společná, je společná i bolest. V hokeji to rozhodně platí.
Ale i například Ladislav Fuks, český prozaik světového formátu, zkoumající svými psychologickými prózami úzkost člověka vystaveného nesvobodě a násilí odcizeného světa, dokázal svou virtuozitou na temné struně okouzlit tisíce čtenářů. A přes to, když zapomenutý a opuštěný v srpnu 1994 ve svém pražském bytě zemřel, pes po něm neštěkl. A pokud si už některý mudrc vzpomněl, pak namnoze proto, aby mu ještě po smrti nasadil psí hlavu. A když psí hlavu dostal Milan Kundera, náš ve světě nejznámější a nejuznávanější současný spisovatel, kdo se ho v jeho někdejším domově zastal...
Kdo polituje původní českou knihu, která co nevidět patrně pojde na úbytě? Kdo uroní slzu za kulturu jako takovou, z níž se pomalu stává prodejná děvka na trhu marnosti. Zapálí někdo svíčku na náměstí tohoto magického města za ztracenou víru, že tělo a duše, item kultura a sport mají hledat soulad, jemuž se ve starém Řecku říkalo kalokagathia... Jenomže časy se mění: Řecko je na pokraji bankrotu a slouží coby strašidlo kráčející Evropou.
Ale to už je jiný hokej. Jiný tah na branku.
Ať tak či onak, budiž těm mladým mužům, kteří dovedli rozdávat radost, sportovní nebe otevřeno dokořán.
Lubomír Brožek
