Brzy to bude čtrnáct dnů od osudového 22. července, kdy norský psychopat Anders Behring Breivik aktivoval v centru Osla svou půltunovou bombu a přesunul se na ostrov Utoya, aby tam nevídaným masakrem nevinných mladých lidí dokončil závěrečné dějství paranoidní tragédie, kterou sám napsal, zrežíroval a v níž si rovněž přisoudil i hlavní roli.
Jednou z otázek zůstává zdroj jeho inspirace, ale i to, kam vlastně tento typ tragédie zařadit. Je to čistý konstrukt psychopatického fantasmatu? Toto vysvětlení se každopádně jeví jako nejsvůdnější. Verze osamělého šílence a odborné debaty psychiatrů nahradí potřebu definovat sociopatické podhoubí teroristického aktu, který nám poněkud rozbíjí pracně budovaný obraz nebezpečí ukrytého v šerých teritoriích jinakosti. Atentátník totiž nepochází ze zemí oplývajících ropou a dalším nerostným bohatstvím, které by tzv. civilizovanému světu mohlo být vítanou kompenzací za výdaje s válkou proti terorismu, v civilizačním střetu „Dobra a Zla", které jsou (jak známo), s ohledem na masívní nasazení humanitární bojové techniky, nesmírné.
Ano, Breivik rozhodně ani vzdáleně nevypadá jako Muhammad Atta, je to typický severský blonďák, pocházející z diplomatické rodiny, který se rozhodl zinscenovat téměř rituální hekatombu svých spoluobčanů, aby vytvořil hráz imigrační vlně.
Je šílený? Jak rádi bychom věřili, že ano. Protože pokud jenom na okamžik připustíme, že tomu tak docela nemusí být, pak nám nezbývá, nežli konstatovat, že šílený je svět, v němž žijeme. Svět, jemuž přeskočilo z paranoidního pocitu ohrožení, které se valí ze vzdálených prostor, rozkládajících se za hradbami našich báječných teritorií, v nichž se sice pomalu hroutí společná měna a roste strach z budoucnosti více než nejisté, ale určitě ne naši vinou. Za to můžou ti druzí, ti jiní –asijští bankéři a manažeři, čínští byrokraté a ruští oligarchové, ale ze všeho nejvíc ti podivní chudáci, vyvrženci třetího světa, ti ošuntělí, podivní, zbědovalí imigranti s dychtivě planoucími zraky, upřenými na náš chlebíček vezdejší ze dvou stran mazaný.
Svět, v němž je vše na prodej a vše ke koupi, svět v němž dříve či později někoho napadne, že by se dalo dost dobře vydělat na Breivikových zápiscích a koupí od něho za slušné peníze práva na knihu anebo filmové zpracování... A pak se sejdeme všichni v kině, z něhož budeme odcházet dojatí a zároveň právem rozhořčení, jaká jurodivá monstra se to někdy rodí mezi námi, spravedlivými občany sodomskými.
Pravda, těch necelých čtrnáct dnů od norského atentátu je čas příliš krátký na nějaké hlubší analýzy a z hlediska historie je to doba více než zanedbatelná. A přece dost dlouhá na to, aby pietní květiny před norským velvyslanectvím uvadly. Docela nedávno jsem šel kolem a při pohledu na ty suché květy na chodníku mě napadlo: Snad ještě nejsme úplně šílení. Snad je to zranitelné lidství v nás přece jenom trvalejší.
