Možná si řekneš, můj laskavý čtenáři, jak k čertu souvisejí Velázquezovy Dvorní dámy s našimi slavnými reformami? Prozradím bez vytáček, že za to může Michel Foucault, francouzský
historik filozofie a teoretik kultury, jehož zase inspiroval Borgesův text, v němž autor cituje jistou starou čínskou encyklopedii, kde se píše, že se zvířata dělí na:
a) patřící císaři, b) balzamovaná, c) ochočená, d) selátka, e) sirény, f) bájná, g) potulné psy, h) zahrnutá v této klasifikaci, i) mrskající sebou jako šílená, k) namalovaná velmi jemným štětcem z velbloudí srsti...atd...m) co právě rozbila džbán, n) co zdálky vypadají jako mouchy... atp...
Tato bizarní klasifikace způsobila významnému strukturalistovi zprvu divoký záchvat smíchu, který hrozil téměř protržením bránice. Mimochodem, všiml sis, milý čtenáři, že klasifikace zvířat v citované encyklopedii, není tak docela nepodobná argumentaci, která namnoze „vysvětluje" nezbytnost některých reformních kroků? „ Údiv z této argumentace", jak poznamenává Foucault (na adresu zmíněné encyklopedie), „nás skokem přenese k tomu, co je nám apologeticky předloženo jako exotické kouzlo jiného myšlení, co však je za hranicí našeho: k holé nemožnosti něco takového myslet." Ano, my přece víme, že důvodem reforem, a potažmo strašení Řeckem, je čirá chamtivost moci, spekulující jak co nejefektivněji převést veřejné peníze do privátních kapes. K vysvětlení těchto dějů jejich architektům pak slouží rétorika silně připomínající starou čínskou klasifikaci, vedoucí, jak již bylo řečeno „k holé nemožnosti si něco takového myslet".
Avšak zpět k meritu: Když se filozof Faucault dostatečně vysmál, nechal se vést inspirací a pustil se do psaní knihy, kterou nazval Slova a věci. Dlužno poznamenat, že řeč není o Věcech veřejných, řečených veverky, třebaže i o těch se letmo zmíním, právě v souvislosti s čínskou encyklopedií, jednak s Dvorními dámami. Zatím je nechme pilně sbírat oříšky na zimu, která (při „talentu" této vlády) bude nepochybně krutá.
První kapitolu svého archeologického zkoumání myšlení nazval Foucaul Dvořané. Zabývá se v ní s analytickou důkladností právě Velázquezovým obrazem Dvorní dámy. Jedná se o dílo vskutku rafinované, a proto nebude od věci věnovat alespoň letmou pozornost jeho kompozici.
„Malíř (Velázquez) poodstoupil od obrazu", začíná svůj popis Michel Faucault, „prohlíží si model, možná chce učinit poslední tah štětcem, ale možné je i to, že ještě neučinil ani první tah..." Na obraze totiž zachytil malíř sám sebe ve chvíli, kdy poodstoupil od plátna a prohlíží si svůj model. Vtip je v tom, že vidíme malíře, ale nevidíme, co maluje, neboť plátno je k nám otočené rubem. Můžeme pozorovat vše, co malíře obklopuje v jedné z místností Escorialu, v níž se děj odehrává. Je to především skupina kolem infantky Marguerity , kterou tvoří guvernantky, komorné, dvořané a trpaslíci. Někteří z nich, díky tradici, mají i jména. Například: doňa Maria Augustina Sarmiente, Nieta, docela vpředu si pak můžeme povšimnout italského šaška Nicolase Pertusata. Ti všichni, včetně infantky, pak hledí směrem k nám, pozorovatelům, protože naším směrem, na obraze fyzicky nepřítomny, se pomyslně nacházejí hlavní postavy obrazu. Nejsou sice na obraze osobně, avšak přesto je můžeme vidět: Zračí se v zrcadle za malířovými zády. Ty dvě nejdůležitější, fyzicky sice tvůrcem neumístěné in medias res, avšak přes to viditelné coby odraz v zrcadle, jsou král Filip IV. a jeho manželka Mariana.
Tolik tedy, co nejstručněji, o Velázquzově obraze Dvorní dámy. A nyní zpět k oněm letmo zmíněným veverkám, které si můžeš, pokud jsi dospěl až sem, můj trpělivý čtenáři, čistě pro zpestření, zkusit zařadit do citovaného bestiáře čínské encyklopedie. Výběr je vskutku široký – například: „mrskající sebou jako šílené", anebo „co právě rozbily džbán", případně „co zdálky vypadají jako mouchy". Klidně si posluž..., ale nenech se mýlit. Možná, že zdálky opravdu vypadají jako mouchy a prapodivně sebou mrskají. Ve skutečnosti však patří k Dvořanům, jejichž úkolem, přesně jako na Valázquezově obraze, je soustředit na sebe pozornost. Avšak to, co Reprezentuje skutečné hybatele, je skryto, aby v mumraji šíleného mrskání, rozbíjení džbánů, nejrůznějších afér a jiných vylomenin těch, co jsou na očích, v klidu, krok za krokem, bez faktické veřejné kontroly a jakýchkoliv zábran, upevňovalo svou královskou moc.¨
A umělec přihlíží. Umělec, jsou-li Veličenstva blahosklonná, si může i zavtipkovat.
Lubomír Brožek
