Ano, laskavý čtenáři, slyšíš dobře, už je to zase tady. A pokud jsi snad nedoslýchavý, mainstreamová média už tvé uši náležitě pročistí, to si za ně zapiš! Stejně, jako když byly vybíjeny statisíce ptáků kvůli hrozbě fantómu zvaného Ptačí chřipka. Když je potřeba prodat nadměrné zásoby nějakého interesantního ležáku (například Tamiflu), vhodné strašidlo už se vždycky najde. Nuže, občané slyšte, slyšte, slyšte!
Evropou už zase obchází strašidlo - tentokrát strašidlo dosud nepoznané, a sice bakterie Escherichia coli (EHEC 0104 H4). Kdo se spojí ke svaté štvanici na tohoto mikroskopického, mimořádně záludného mutanta, způsobujícího krvavé průjmy, není ještě zcela jisté. Jediné, co je nepochybné, že hlavním koordinátorem lovu budou farmaceutické firmy, provázené smečkou hlídacích psů demokracie, větřících nebezpečí v kdejaké okurce, v kdejaké restauraci, v kdejakém (např. hamburském) přístavu, v kdejakém živočišném druhu, člověka samozřejmě nevýjimaje.
Lék na EHEC 0104 H4 ještě neexistuje, což je pochopitelné z několika důvodů. Jednak sice známe vražedné schopnosti strašidla, ale strašidlo samo o sobě dosud nebylo exaktně popsáno. Je však již naznačeno, že k nákaze stačí pouhých sto zárodků mikropotvory - aby bylo jasné, o jak toxickou stvůru se jedná (pro srovnání k nákaze salmonelou je potvůrek třeba milionkrát více).
Stačí tedy pouhých sto vetřelců, kteří do hostitele vniknou prostřednictvím vhodného danajského daru. Danajské dary mohou být různé. Jednou je to dřevěný kůň, který ve svých útrobách skrývá invazní jednotku, pak zase živý vepř, ovce, pták, případně kravka, ale může to být i okurkový salát. Zkrátka cokoliv. Někdy je obětí Trója, jindy... (ale o tom Homér nezpívá) střevní sliznice, buňky ledvinné, item buňky centrální nervové tkáně.
Už se bojíte? Možná ano, ale určitě ještě ne dost. Buďte však klidní a ve svých obavách trpěliví - až vaše úzkost bude kulminovat k ochotě otevřít peněženku za nějaký ten zaručený lektvar, dozvíte se i název v pravý čas objeveného preparátu, za který budete moci v zájmu holého života utratit patřičný peníz, který jste si do té chvíle pošetile šušnili na činži, anebo dokonce na něco v naší dynamické době tak neskutečně zbytečného jako je kniha, o jejíž existenci se, coby lvové o mříže DPH bijící, béřou rekové knihkupečtí, spisovatelští a další podivná holota zmateně kdákající na panském dvorku, kde jsou si všichni rovni, jen prasata (jak ve své Zvířecí farmě predikoval jistý Orwell) jsou si rovnější.
Tak už to chodí na orwellovských dvorcích. Jedni vyzobávají co se jim předhodí, druzí hrabou a hrabou a hrabou... A je jim fuk, že v marketingomorfním stínu hrozby (jak jsme tomu byli už druhdy svědky) jsou například vybíjena obrovská ptačí hejna. Ještě dnes, věřte, se mi svírá srdce, když si vzpomenu, ještě dnes se bojím, kdo a co obdrží stigma původce, zdroje či hostitele. I když, pravda, mě může bláhově uklidňovat, že Obec spisovatelů to nebude, neboť ta už fakticky neexistuje. Možná tím. že de facto zanikla (ač čistě formálně ještě trvá), prostě jenom předběhla dobu.
Co nadělám? Okurky každopádně ještě jsou. A knihy také. Což takhle dát si okurkový salát? A pak..., pak si něco poutavého přečíst. Třeba nářek nad Zkázou Uru. Anebo něco z Bible. Například tu poetickou pasáž, jak andělé procházejí uličkami Sodomy, hledajíce spravedlivého člověka...
Řeknu vám, musí to být zvláštní pocit, potkat nesmrtelného anděla, který je k smrti unavený...
Lubomír Brožek
