„Víte, co je to silanizace?" zeptal se žoviálně reklamní mág, z něhož se můj přítel nakladatel snažil vytáhnout nějaký šikovný reklamní trik, který by mu pomohl trochu zvednout náklad jeho chudičké knižní produkce. „Něco na změkčení prádla...," zkusil nakladatel opatrně, ale mág jen mávl rukou: „Silanizace neznamená vůbec nic! „ Nechal NIC chvíli dramaticky viset ve vzduchu, pak vyfoukl cigaretový kouř a tleskl. Obláček se proměnil v králíčka Azurita, spolkl NIC a rozplynul se. „Opravu Nic?" užasl nakladatel. „Vůbec nic!" přikývl mág a s úsměvem dodal: „Ale hospodyňky to chtějí!" „Ale proč?" nakladatel byl údiv sám. „Proč to chtějí?" mág se důvěrně naklonil k nakladateli: „Protože to dobře zní, protože jsme je p ř e s v ě d č i l i, a b y t o c h t ě l y !"
Na rozhovoru, který jsem tu letmo načrtl, je možná úplně nejzajímavější fakt, že se skutečně udál. (Mimochodem, silan sám o sobě existuje. Jedná se o obdobu methanu, jen atom uhlíku nahrazuje křemík. Je to bezbarvý plyn, u něhož při běžné teplotě může dojít k samovznícení). Podivuhodné mágovo sdělení však spočívá v tom, že vlastně vůbec nezáleží na významu toho či onoho slova, dokonce nezáleží ani na tom, zda vůbec něco znamená. Jediné, na čem v pragmatickém reklamním diskursu doopravdy záleží, je význam, který je slovu přiřknut v intencích konkrétní reklamy, z níž hvězdnou bránou televizní obrazovky vchází hospodyňka fantom (provázená skotačivým růžovým králíčkem) do domácnosti hospodyňky skutečné, aby ji odvedla do dokonale vypraného světa růžových zaručeně silanizujích králíčků a šťastných dítek bez jediné poskvrny na sportovním tričku od strýčka fantoma, který je sice již v důchodu, ale rovněž šťasten, protože si zavčasu připlácel na sociální pojištění a navíc má skvěle zafixovanou zubní protézu, neb si bystře zakoupil ten jedině správný lep, takže může nejenom bez problémů hryzat jablko, ale ještě mu z úst voní růžový sad. A dokonce si při tom nemusí ani trapně odskakovat, protože je chytrý a bere Prostenal. Reklamní svět je světem dokonale vypraného štěstí, zatímco svět před televizní obrazovkou je plný svinstva, bláta, louží, plný úzkosti z toho, co přinese zítřek. Proto je třeba urychleně silanizovat. Jak tomu rozumět? Inu, zkuste si nahradit výraz silanizovat slovem reformovat. Abyste tomu slovu uvěřili, abyste pochopili jeho obsah, musíte si nechat z hlav vymýt všechny skvrny, které na vašem myšlení zanechal prostý život. Jsou na to velmi účinné mediální prací prostředky. Po jejich působení vám bude hned jasné, že finanční problémy systému nezpůsobila nemravná hrabivost bank a korporací, ale líné socky, které ztratily práci, invalidé a jejich nejrůznější pomůcky a potřeby, anebo staří lidé se svými nároky na trochu základních prostředků k přežití. Tedy všichni ti, kteří jsou jaksi k nepotřebě pro tuto dynamickou, asertivní dobu. Když tomuto uvěříte, budete zajisté šťastnější neb vám srdce nebude rozdírat soucit s potřebnými, neb vám nebude mysl zatěžovat archaické harampádí, jemuž se obecně říkávalo lidství. A nad tím vším by mohl zářit vousatý vtip, který koloval ztemnělou říší nacistického Německa: „Nikdo nesmí hladovět a mrznout. Kdo přes to hladoví a mrzne, půjde do koncentračního tábora." To, co v antickém dramatu ještě představovalo tragický osud, je dnes vnímáno, jako „spravedlivý trest za neschopnost". Zatímco ještě liberalizmus tradičně považoval chudé za líné, dnes jsou rovnou podezřelí, kteří sypou písek do sofistikovaných soukolí veřejného mechanizmu a nedovedou pochopit, že když nebudou mít na léky ani důstojný život, je to pro dobro všech a nikoliv jenom vybraných hrabivců, kteří se chystají zahryznout do posledních zbytků masa na ohlodané kosti veřejných prostředků a zprivatizovat, co ještě jde, včetně lukrativního sousta zdravotních pojišťoven. A proto je v zájmu silanizace přesvědčit ty, kteří obrací každou korunu na dlani prosebníků, nejenom, aby to vydrželi, ale aby se jim to líbilo, aby to chtěli a hlavně, aby nedělali potíže – už jen tím, že jsou, připomínajíce tak trochu otázku z příběhu o nerudovském slamníku: Kam s nimi?
Možná, že by nebylo od věci využít nápad Ludvíka Hesse a k jeho babyboxům zavést ještě seniorboxy. Do nich by možné umístit seniora anebo invalidu a po jeho nalezení a vytažení z útrob zmíněného bohulibého zařízení spolehnout na to, že se o něho někdo postará místo jeho blízkých. Co já vím, třeba by si někdo rád pořídil babičku ke svým dětem, které přišly o babičku vlastní. Měly by ji na hraní a třeba by pak nevysedávaly jenom u počítačových her. Babka by mohla být rovněž spokojená, že konečně našla rodinu, které není na obtíž a kde jí dají třikrát denně najíst. Jenom se trochu bojím, že až se děti nové hračky nasytí, vyvezou ji rodiče za soumraku někam za město k lesu. Možná tam bude sama. Možná jí bude dělat společnost pes uvázaný ke stromu, který byl ještě nedávno rovněž netradičním dárkem. Kdo se pak o ni postará? Snad jen divoká zvěř. Protože tenhle stát...to rozhodně nebude. Tenhle stát má totiž jiné starosti. Musí silanizovat. Pardon: Reformovat! A my dobře víme, že musí. I když je nutné, abychom tomu slovu věřili, nám je pořád opakovat. Ale tak už to v reklamě chodí.
Lubomír Brožek
