Krev komunardů jako krev děvky.

Laciné zboží dnes nikde neudáš.

Láska je veteš. Pár lístků jak podzim teskných,

co vzpomínky zapomněly na půdách.

Odplivla, a tvář úsvitu zbarvila se do ruda.

Prachy, to je argument, že nejsi lump a pobuda,

trapný pytel sraček, co životem se vleče

a nemá, co si nenakrade.

Světem se šíří mor dluhové krize.  A zatraceně rychle! Ne jako ten středověký strašák, jehož přenašeči (krysy a jiná havěť) byli závislí většinou na námořní dopravě, a tedy rozmaru větrů, příčetnosti námořníků, anebo náladách nevypočitatelných mořských božstev… Tahle šlamastika připomíná  spíše dominový efekt. Technicky perfektně připravený – jen cvrnknout prstem a i ty nejmenší jistoty se začnou řítit do propasti jako lavina.

Milovníci spikleneckých teorií již znají původce nákazy. Není jím nikdo menší než (slovy Slavoje Žižka) Druhý Druhého – tedy ten, kdo neviděn řídí ty, kdož řídí zjevně. A proč si tajemný Druhý Druhého s ekonomickou apokalypsou pohrává? I to je více než zřejmé: Inu proto, že stupňovaná sociální úzkost činí lid povolnějším, tvárnějším, poslušnějším a ochotnějším vzdát se torza svobod za okoralou skývu chleba vezdejšího. Je-li tomu opravdu tak, pak Bůh buď milostiv tomuto světu motýlích iluzí, jehož křehká křídla tak zmíry chutnají nedožraným kudlankám.

Motto:

To ani jasnovidci netušili,
co Pravda s Láskou dovedou:
Nejprve nad Lží a Nenávistí zvítězily –
a posléze i samy nad sebou.

Slunečný den na sklonku babího léta zve k procházkám. Areálem Pražského hradu se davem turistů prodírá otec se svým zvídavým synkem, jenž si právě všiml prezidentské standarty vlající nad Hradem a hned se zajímá: „Táto, co znamená ten prapor?"

„To je takové znamení, Jaroušku, že je hlava státu v úřadě."

Dítě se zamyslí nad tou hlavou a vzápětí vyhrkne: „A kde je zbytek?"

Dotaz taťku evidentně zaskočí: „Zbytek..., jaký zbytek?"

„No přece tělo, nohy, ruce...", vypočítává Jaroušek vše, co dle jeho mínění k takové hlavě patří.

„Zbytek je tam taky, to dá rozum," odvětí otec a snaží se přidat do kroku. Leč Jaroušek je neodbytný.

„Co je na tom praporu?"

Mnozí z nás si zajisté ještě živě pamatují fackovací scénu z rozverného filmu Adéla ještě nevečeřela, v níž komisař Ledvina po velkém flámu starou Prahou rozšafně pojídá uzenku, zatímco slavný americký detektiv Nick Carter předvádí flegmatickému českému kriminalistovi finesy bojového umění. Ledvina jej chvíli apaticky pozoruje, pak odloží uzenku a uzemní překvapeného Nicka fackou jako hrom, což lakonicky komentuje: My se u nás prostě fackujeme.

Kdyby si otřesený geniální hrdina „vlakového čtiva" přál, mohl by mu bodrý komisař případně ještě zapět píseň, díky níž fackovací tradice zlidověla i na hospodských tancovačkách. Například na Vlachovce, kde: „každou sobotu vládne parta frajerů, sotva zavadíš jen vo botu můžeš přijít k maléru. Sardele tam nosej ofinu rovnou podle kastrólu, šenkýř musí každou hodinu volat patrolu." A proto: „ Padla facka, padla na sále, když jsem já tam přistál, velkej malér nastal v lokále, kdo měl ruce, ten se pral. Dva frajeři, co tam po mě šli, rychle voknem vodešli. (Vodešli bez placení.) Pan kapelník potom sólo hrál, žádnej nevyrušoval. Vzkázala mně včera moje kost se sobotnim večerem: Mám Tě, můj miláčku, právě dost, chodim s jiným frajérem. Řek jsem jí: Falešná čekanko, nýčko poznáš, co je vztek, šel jsem na Vlachovku kliďánko, dělat pořádek." Detektiv Carter byl písně ušetřen. Facka mu zcela stačila. Byla jenom jedna, ale festovní.

Nejenom hokejovým světem otřásla koncem prvního zářijového týdne letecká katastrofa, která v troskách stroje Jak-42 pohřbila hokejový tým Lokomotivu Jaroslavl. Letoun se rozlomil na dvě části, o něž se podělily říční vody s ohněm. Tak v chladné náruči matičky Volhy, anebo nedaleko od ní, toho dne krátce po 16. hodině moskevského času (ergo 14. hodině našeho) zemřelo 44 lidí, včetně českých reprezentantů Jana Marka, Josefa Vašíčka, Karla Rachůnka a slovenské hokejové legendy Pavola Demitry.

To, co následovalo vzápětí po neštěstí, by se dalo nazvat kratičkým okamžikem užaslého mediálního ticha. Takové ticho je úplně jiné než ticho například michelangelovské piety. Je to spíše ticho, jemuž rozumějí obyvatelé oněch líbezných krajin s romantickým výhledem na sopku. Ta nejprve vypustí pár nenápadných obláčků, o kterých se mediální seismologové dohadují tak dlouho, co asi znamenají, dokud nedojde k explozi. Pak už jsou veškeré debaty bezpředmětné.

Demokracie nemůže existovat bez morálky.  (Jack Kemp)

Ti, co říkají, že pornografie nemá nic společného s politikou, zřejmě nevědí, co je to pornografie. (parafráze M. Ghándího)

Národ, kterému se vezme morálnost, zahyne!  (Karel Čapek)

Co to je pornolitika? Pokud se snad někdo domnívá, že takové slovo neexistuje, má pravdu jenom částečně. Upřímně řečeno, neexistovalo do této chvíle, neboť jsem si je právě vymyslel. A hned se pokusím vysvětlit, proč mě taková zhůvěřilost napadla. Zcela vážně se totiž domnívám, že výraz politika, dosud běžně užívaný, se sémanticky zcela vyprázdnil, a proto je nejvyšší čas jej nahradit výrazem novým, přesnějším. Základem původního substantiva politika je řecké slovo polis ( πόλις), což znamená město, či v širším významu obec. Politik je tedy člověk, který velmi vážně přemýšlí o prospěchu obce a jejích občanů. On je tím prostředníkem, zodpovědným za stav demokracie, který umožňuje, aby lid - demos (δημος) mohl svobodně vládnout – kratein (κρατειν).

Brzy to bude čtrnáct dnů od osudového 22. července, kdy norský psychopat Anders Behring Breivik aktivoval v centru Osla svou půltunovou bombu a přesunul se na ostrov Utoya, aby tam nevídaným masakrem nevinných mladých lidí dokončil závěrečné dějství paranoidní tragédie, kterou sám napsal, zrežíroval a v níž si rovněž přisoudil i hlavní roli.

Jednou z otázek zůstává zdroj jeho inspirace, ale i to, kam vlastně tento typ tragédie zařadit. Je to čistý konstrukt psychopatického fantasmatu? Toto vysvětlení se každopádně jeví jako nejsvůdnější. Verze osamělého šílence a odborné debaty psychiatrů nahradí potřebu definovat sociopatické podhoubí teroristického aktu, který nám poněkud rozbíjí pracně budovaný obraz nebezpečí ukrytého v šerých teritoriích jinakosti. Atentátník totiž nepochází ze zemí oplývajících ropou a dalším nerostným bohatstvím, které by tzv. civilizovanému světu mohlo být vítanou kompenzací za výdaje s válkou proti terorismu, v civilizačním střetu „Dobra a Zla", které jsou (jak známo), s ohledem na masívní nasazení humanitární bojové techniky, nesmírné.

Možná si řekneš, můj laskavý čtenáři, jak k čertu souvisejí Velázquezovy Dvorní dámy s našimi slavnými reformami? Prozradím bez vytáček, že za to může Michel Foucault, francouzský

historik filozofie a teoretik kultury, jehož zase inspiroval Borgesův text, v němž autor cituje jistou starou čínskou encyklopedii, kde se píše, že se zvířata dělí na:

a) patřící císaři, b) balzamovaná, c) ochočená, d) selátka, e) sirény, f) bájná, g) potulné psy, h) zahrnutá v této klasifikaci, i) mrskající sebou jako šílená, k) namalovaná velmi jemným štětcem z velbloudí srsti...atd...m) co právě rozbila džbán, n) co zdálky vypadají jako mouchy... atp...

Ano, laskavý čtenáři, slyšíš dobře, už je to zase tady. A pokud jsi snad nedoslýchavý, mainstreamová média už tvé uši náležitě pročistí, to si za ně zapiš! Stejně, jako když byly vybíjeny statisíce ptáků kvůli hrozbě fantómu zvaného Ptačí chřipka. Když je potřeba prodat nadměrné zásoby nějakého interesantního ležáku (například Tamiflu), vhodné strašidlo už se vždycky najde. Nuže, občané slyšte, slyšte, slyšte!

Evropou už zase obchází strašidlo - tentokrát strašidlo dosud nepoznané, a sice bakterie Escherichia coli (EHEC 0104 H4). Kdo se spojí ke svaté štvanici na tohoto mikroskopického, mimořádně záludného mutanta, způsobujícího krvavé průjmy, není ještě zcela jisté. Jediné, co je nepochybné, že hlavním koordinátorem lovu budou farmaceutické firmy, provázené smečkou hlídacích psů demokracie, větřících nebezpečí v kdejaké okurce, v kdejaké restauraci, v kdejakém (např. hamburském) přístavu, v kdejakém živočišném druhu, člověka samozřejmě nevýjimaje.