Kruh se uzavírá: podle dostupných informací má tentokrát předložit návrh rezoluce Rady bezpečnosti OSN o Sýrii Saudská Arábie. Feudální Saudská Arábie. Ta Saudská Arábie, jejíž tanky před necelým rokem rozmetaly pokus o prodloužení „arabského jara" do Bahrajnu. Saudská Arábie – nejvěrnější islámský spojenec demokratického Západu.

Je nesporné, že mezinárodní veřejnost musí stupňovat tlak na ukončení násilí v Sýrii. Počty mrtvých v ozbrojených střetech, které začaly loni v druhé polovině března, dosáhly takového množství, že je oprávněné hovořit o občanské válce – OSN uvádí více než 5,4 tisíce mrtvých celkem; syrská vláda uvádí dva tisíce mrtvých vojáků a pracovníků bezpečnostních složek. Nemluvě o desítkách tisíc běženců a zatčených. Mnohé až nápadně připomíná situaci kolem Libye. S tím výrazným rozdílem, že počátkem února zlé Rusko a ošklivá Čína návrh rezoluce Rady bezpečnosti požadující rezignaci prezidenta Háfize Asada jako nevyváženou vetovaly. Okamžitá hysterická reakce některých politiků a novinářů naznačuje, že tímto dvojitým vetem byly zablokovány připravené akce. O jejich povaze vypovídá strategie, která byla použita právě v souvislosti s Libyí.

Ať je rétorika jak chce hlasitá a občanská válka sebeotřesnější, rozhodující je, že si ve skutečnosti nikdo doopravdy nepřeje, aby Asád odešel. A tak se vší pravděpodobností zůstane.

Bašír al-Asád se dostal na vrchol žebříčku nejneoblíbenějších lidí na světě. Skoro všichni ho pranýřují jako tyrana, a to velmi krvavého. Dokonce i ty vlády, které ho nechtějí odsoudit, mu podle všeho radí, aby přestal s represemi a učinil nějaké politické ústupky svým domácím oponentům.

Jak je to tedy, že ignoruje všechna tato doporučení a nadále používá maximální sílu, aby si udržel politickou kontrolu na Sýrií? Proč nedochází k žádné intervenci zvenčí, která by si vynutila jeho odchod z úřadu? Abychom zodpověděli tyto otázky, začněme s posouzením jeho silných stránek. Zaprvé má docela silnou armádu a ta až dosud, stejně jako jiné mocenské struktury země, zůstává loajální k režimu. Za druhé má v situaci, která se stále častěji označuje za občanskou válku, podle všeho nadále podporu přinejmenším poloviny obyvatelstva.

Svatý otče, předem mého dopisu přijměte, prosím, ode mne co nejsrdečnější pozdravy.

Ráda bych vyjádřila politování nad tím, že jsou mezi námi tací, kteří si Vás dovolují kritizovat za to, že jste v době, kdy jste stál v čele Kongregace pro nauku a víru, kryl sexuální zločiny kněží. Nevěřím, že by Vás měl někdo hanět pro list, vydaný z moci tohoto úřadu ve smyslu zákazu předávání pedofilních duchovních světskému soudu, současně jste v něm zapověděl hovořit o zločinech na dětech po dobu dvaceti let. Nevěřím, i když každý ví, jak je takový list pro všechny kněží závazný. Jednal jste jistě dle svého nejlepšího přesvědčení a ve víře, že tak církvi činíte nejlépe. Ostatně za činy katolických kněží jste se dávno omluvil. Když jste, později jako hlava katolické církve, označil vysvěcení ženy na kněžku jedním z nejvážnějších porušení církevního práva, podobně jako jím je sexuální zneužívání dětí, nemám pochyb, že víte nejlépe, proč jste k tomuto, hnidopichům jistě poněkud kontroverzně znějícímu nařízení, dospěl.

Ve čtvrtek 2. února mrzlo až praštělo v kmenech stromů a ptačí trylky se ve zkřehlých zobácích opeřenců měnily v jinovatku. Zatímco zima ukazovala ledové svaly jako na přehlídce kulturistů, před Velkou obřadní síní strašnického krematoria toho dne kolem 14. hodiny přešlapovalo několik zkřehlých postav zakuklených v beranicích, z nichž truchlivě vyčuhovaly hejlovité nosy. Vesměs starší ročníky, které si pamatovaly nebožtíka z časů, kdy byl ještě jura, skeptický ironik, bystrý glosátor, bohémský flamendr a potížista, ale především bohem nadaný básník, jehož imaginativní prvotina Lampa zazářila na úsvitu 60. let. V kódové básni sbírky rozsvěcí fiktivní postava slepého otce lampu a přesto, že její světlo nevidí, o to intenzivněji vnímá jeho přítomnost.

Oč temnější je prostor kolem protagonisty, o to zářivější je jeho niterný svět coby místo azylu pro uštvanou Pravdu lapenou v labyrintu tzv. reality, která (jak soudí např. Adorno) není možná ničím jiným nežli vrcholnou ideologií, v níž se truchlivá hrstka smutečních hostí přišla rozloučit s básníkem, jehož většina z přítomných znala osobně a strávila s ním, stejně jako já, nejednu dlouhou noc nad sklenkou vína hovorem o poezii života a životě poezie. Neb ve víně, jak se praví, je pravda..., ale ve kterém, u čerta, ve kterém? Tož hledejme, kamarádi, hledejme! A nenechme se otrávit, i kdybychom ráno na dně sklínky místo svaté pravdy našli jen pár bludných muších křídel.