Přinášíme ukázku z nově vydaného sešitu Pro a Proti (společný projekt sdružení Res publica a Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů Praha), v němž se Prof. Oskar Krejčí věnuje otázkám doktrinálního myšlení v XXI. století.
Doktríny a realita
Je zřejmé, že při praktickém řízení zahraniční politiky, výstavby a užití ozbrojených sil Západu převládá setrvačnost – nebo vliv radikálních variant školy politického realismu a geopolitiky. Výrazný vliv školy politického realismu je patrný i z analýz a slovní zásoby užívané v·ruských doktrínách a strategiích. I když je ve verbální rovině cítit propojení s ideami kooperativní bezpečnosti, konkretizace je předkládaná jako exkluzivní bezpečnost.[21] Jedinou výjimku tvoří čínská koncepce.
Jaderné mocnosti a aliance zatím citlivěji reagují na proměny doktrinálního myšlení v·nejmocnější zemi, ve Spojených státech, než na reálné změny materiálních základů mocenské rovnováhy. Zvláště výrazné je to při přechodu USA na politiku jdoucí za hranici mezinárodního práva v·době závrati z·vítězství ve studené válce. Této koncepci se přizpůsobili spojenci ve strategii Aliance z·roku 1999 a byla patrná i v první verzi strategie Evropské unie. Ale nejen to: vedle diplomatického přizpůsobení spojenců se objevila i doktrinální reakce partnerů i potenciálních protivníků. A tak ruská koncepce použití jaderných sil z·roku 2000 je přímou reakcí na situaci, kdy se v·důsledku úpadku moci ruský stát necítí jist v případném konvekčním konfliktu se stále na východ se rozšiřující Severoatlantickou aliancí. Je pozoruhodné, že obdobná reakce se neobjevila na straně Číny. Zdá se, že se jedná o projev politiky, která je někdy charakterizována jako „ruská snaha vypadat silnější, než je, a čínské úsilí zdát se slabší, než je". V·těchto případech jde o odlišné koncepce politiky odstrašení. Navíc Čína tradičně orientovaná na obrannou strategii, si je při úrovni výcviku velké armády a jejím spojení s·obyvatelstvem pravděpodobně jista, že konvenčními prostředky je nezlomitelná.
Kritériem věrohodnosti slov ale zůstávají činy. Z·porovnání změn ve strategii USA a NATO je nejnázorněji patrné, jak výrazný byl posun od unilateralismu k·multilateralismu a od právního nihilismu k·manifestaci oddanosti mezinárodnímu právu. Jenže u zrodu strategie NATO z·roku 1999 i roku 2010 byla jako reprezentant Spojených států Madeleine Albrightová, která v·prvním případě byla ministryní zahraničních věcí USA a v·druhém vedla skupinu expertů pro přípravu nové strategie NATO. Obdobně u obou variant strategie Evropské unie z·roku 2003 byl Javier Solana. Ony strategie se zásadně liší v·nejdůležitějších tématech doktrinálního myšlení. Otázka zní: jsou oni zmínění politici nekonsistentní osobnosti, nebo prošli zásadní ideovou katarzí v·návaznosti na proměny mocenské rovnováhy ve světě? Nebo obé?
Tato otázka nemá jen rozměr akademický. Kromě politických psychologů si ji musí klást každý odpovědný politik či voják, neboť bezprostředně souvisí s·věrohodností doktrín. Byly psány jen jako propagandistický materiál, nebo se snaží shrnout dosavadní poznatky v·dané oblasti, či mají skutečně mít podobu nástroje organizujícího zahraniční a bezpečnostní politiku?· Hledat odpověď na tuto otázku lze například ve vztahu k·jaderným zbraním či k současným válkám v·Libyi, Iráku a Afghánistánu.
Ve všech aktuálně platných citovaných doktrínách – od USA, přes NATO, Velkou Británii, Franci až po Rusko a Čínu – lze nalézt formulace o oddanosti myšlence světa bez jaderných zbraní. Tato jednota by měla být samozřejmostí, neboť všechny uváděné jaderné mocnosti jsou účastníky Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. V·ní se skupina vlastníků v preambuli a v článku VI smlouvy zavázala k „zastavení závodů v·jaderném zbrojení v blízké budoucnosti a k jadernému odzbrojení a rovněž ke smlouvě o všeobecném a úplném odzbrojení pod přísnou a účinnou mezinárodní kontrolou". Jenže samozřejmosti se v·politice nevyskytují.
Proměny přístupu USA začaly v·okamžiku, kdy se k·tomuto tradičnímu tématu občanských iniciativ připojil bývalý ministr obrany Roberta McNamara. V·roce 2007 pak George Schultz, William Perry, Henry Kissinger a Sam Nunn – tedy stále vlivní bývalí ministři zahraničí a obrany či poradci pro otázky národní bezpečnosti z·obou hlavních politických stran – publikovali společný článek, v·němž vyjádřili přesvědčení, že Spojené státy by měly „intenzívně pracovat s·vůdci ostatních států vlastnících jaderní zbraně a učinit cíl vytvořit svět bez nukleárních zbraní společnou snahou".[22] Jak bylo už řečeno, tato otázka se stala i tématem volební kampaně v·roce 2008, přičemž se k·ideji nukleárního odzbrojení přihlásil jak vítězný kandidát Demokratické strany Barack Obama, tak i poražený protikandidát z Republikánské strany John McCain. Obamova administrativa pak otázku jaderného odzbrojení učinila součástí nejen své denní agendy, ale i citovaných dokumentů USA a NATO.
Tento nový přístup Spojených států je však spojen s·obavou řady států, že by se mohlo jednat o pokus získat převahu tím, že likvidace jaderného odstrašení přinese zásadní vojensko-technickou výhodu Spojeným státům. Hlavní překážkou na cestě k jadernému odzbrojení se stala představa, že jako hlavice strategických raket a střel s·plochou dráhou letu budou namontovány nálože, které po výbuchu nebudou šířit jaderné záření, ale svou destruktivní silou se budou nukleárním náložím podobat. Pak takovéto vysoce přesné nejaderné rakety a střely s·plochou dráhou letu budou schopné plnit strategické úkoly – ničit politická a vojenská centra protivníka či jeho ekonomickou infrastrukturu. Program tohoto typu pod názvem Prompt Global Strike odsouhlasil bývalý prezident USA George Bush ml. v·roce 2003. Předpokládá přezbrojení 450 systémů z·jaderných na konvenční. Podle některých autorů budou mít Spojené státy v·roce 2012 dostatečné množství těchto nových zbraní k·provedení strategických operací během 30 dnů – nebo dokonce že USA „budou připraveny vést válku nové generace regionálního rozměru už na přelomu let 2011 a 2012".[23] Poprvé byla přestavená jaderná ponorka typu Ohio – Florida (SSGN 728) –, původně určená k·úderu proti Sovětskému svazu pomocí balistických raket s·jadernou hlavicí, použita letos při útoku proti Libyi; odpálila více než 90 střel s·plochou drahou letu Tomahawk.
Takováto cesta „od jaderného kladiva ke konvenčnímu skalpelu" by směřovala k·upevňování vojenské převahy USA. Zároveň by mohla nebezpečně zvýšit pokušení použít strategické zbraně. Není však pravděpodobné, že by v·takovémto případě ostatní mocnosti zlikvidovaly své jaderné arzenály, které – mimo jiné – slouží k·odstrašení. Naopak, toto nové kolo zbrojení stálo u kolébky ruských formulací o použití jaderných zbraní v·případě útoku i bez nukleárních zbraní, když je ohrožena státnost. Lze předpokládat, že při růstu schopností ozbrojených sil Spojených států provézt dekapitaci pomocí nejaderných zbraní, bude muset změnit svůj přístup k·ideji prvního užití nukleárních zbraní i Čína. Navíc americké formulace o nepoužití jaderných zbraní jako první obsahují výhrady, které mohou být kdykoliv rozšířeny. Nelze také zapomínat, že Spojené státy sice podepsaly, ale dosud neratifikovaly Smlouvu o úplném zákazu jaderných zkoušek (CTBT) z roku 1996.
Zatím je ale u všech zkoumaných doktrín a strategií patrná sázka na odstrašující význam jaderných zbraní. To především znamená obnovení důvěry v·tuto funkci zbraní hromadného ničení v·doktrinálním myšlení USA. Ve Spojených státech je zároveň patrná snaha nově definovat dostatečnost. Problém ale je, že sice všechny jaderné mocnosti nějak dostatečnost definují, ale tyto definice jsou pružné a nejasné. Od začátku existence jaderných zbraní není zřejmé,
- zda je odstrašení zajištěno arzenálem schopným v·druhém úderu poničit vybrané lokality či infrastrukturu a způsobit lidské ztráty v·míře, která je nepřijatelná pro případného útočníka,
- nebo odstrašující dostatečnost znamená schopnost zajistit vítězství v·jaderné válce.
Obdobnou nejistotu ohledně platnosti strategie NATO či Evropské unie vyvolává válka proti Libyi. Na první pohled se může zdát, že se jedná o akci v·souladu s·mezinárodním právem. Pravdou je, že bombardování Libye začalo s·odvoláním na rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1973 přijatou 17. března 2011. Ta, alespoň na první pohled, legalizovala použití vojenské síly proti Libyi. Je to však velmi problematická rezoluce, a to hned ze tří důvodů. Především umožňuje různý výklad. V právním chaosu vytvořeném rezolucí č. 1973 se ale otevřel prostor pro extrémní jednání. 19. března vlády tří liberálně-demokratických států – USA, Francie a Velké Británie – bez dotazu zákonodárcům či veřejnosti zahájily bombardování Libye. K·tomuto jednání se postupně připojilo NATO jako celek – 23. března se začalo podílet na námořní blokádě, o den později na bombardování. Pro takovéto jednání je nutný souhlas všech členských států Aliance. Ten byl zřejmě dosažen – ovšem bez opory v·nové doktríně NATO staré pouze několik měsíců, neboť ta sice naznačuje možnost „krizového managementu" mimo území členských států NATO, ale jen v případě jejich ohrožení.
Plný texh s grafy a tabulkami ve formátu pdf zašleme na požádání.
