Res publica

Na počátku bylo zdánlivě slovo. Slovo rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1973 přijaté 17. března 2011. Ta, alespoň na první pohled, legalizovala použití vojenské síly proto Libyi.

Je to špatná rezoluce. A to hned ze tří důvodů. Především umožňuje různý výklad. V článku 1. požaduje „okamžité zastavení palby a úplný konce násilí a všech útoků i ubližování civilistům“. Jak prostřednictvím zastavení palby donutit vítěze, aby ukončil operace?  Za druhé, otevírá cestu svévoli tím, že např. v článku 9 nechává na státech a na jejich organizacích, aby – po konzultaci s generálním tajemníkem OSN – přijaly opatření k prosazení rezoluce. Velkým problémem je i fakt, že Charta OSN, na jejímž základě jedná Rada bezpečnosti, vychází z principu suverenity států a konflikt v Libyi je vnitrostátním konfliktem. Tuto skutečnost rezoluce č. 1973 „vyřešila“ tím, že v preambuli neprůkazně označuje situaci v Libyi za „hrozbu mezinárodnímu míru a bezpečnosti“.

I takováto rezoluce dává prostor pro nátlakovou diplomacii. V právním chaosu vytvořeném rezolucí č. 1973 se ale otevřel prostor pro extrémní jednání. 19. března vlády tří liberálně-demokratických států – USA, Francie a Velké Británie – bez dotazu zákonodárcům či veřejnosti zahájily bombardování Libye. A bez souhlasu svých spojenců v NATO či Evropské unii. A nejen to. Pak nastalo období vynucování souhlasu méně válkychtivých států s akcí ve jménu alianční solidarity. Místo jednotné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie prostě vydírání. Několikadenní bombardování vytvořilo fait accompli, jemuž se nakonec musely přizpůsobit i rozvážnější Německo a Turecko.

Válka začala se zdůvodněním, že západní válečná koalice zajištuje bezletovou zónu. Jenže útočníci začali ničit libyjskou armádu; pod hesly o ochraně civilistů začali zabíjet vojáky. Samozřejmě s „nutnými nechtěnými vedlejšími důsledky“ svého bombardování, tedy mrtvými civilisty. Jako v Afghánistánu a západním Pákistánu. A začal spor o velení. Po dílčím zaváhání převzaly velení Spojené státy. Francie prezidenta Nicolase Sarkozyho si ale chtěla ponechat iniciativu se zdůvodněním, že válka nesmí mít charakter NATO versus arabský svět. To znamenalo, že do akce měly být – a byly – získány ochotné arabské státy, a to ty, které už dávno pokládaly režim plukovníka Muammara Kaddáfího za hrozbu pro sebe.

Washington se chtěl vzdát velení ve prospěch NATO s obecně tradovaným tvrzením, že vést souběžně třetí válku je pro ně příliš náročné. Tento argument neobstojí. Libye má 6,6 miliónů obyvatel a zastaralá výzbroj její armády znamenala od počátku intervence drtivou převahu západní válečné koalice. Daleko větší problém představuje pro nositele Nobelovy ceny míru a prezidenta USA Baracka Obamu úkol vysvětlit americké veřejnosti, proč má platit další válku, a to na straně zcela neznámých povstalců. V každém případě válku začaly Spojené státy s nejmenším souhlasem veřejnosti z posledních deseti intervencí. Ovšem Tripolis je oblíbeným terčem ozbrojených sil USA: bombardovaly jej už v roce 1801.

I když česká politická elita řeší otázku, jak se zapojit do intervence, problém je někde zcela jinde: proč začala válka proti Libyi? Hlavní důvody jsou tři.

Libye jako zástupný problém

Předně arabským světem obchází strašidlo panarabské revoluce. Bouře v 19 zemích Ligy arabských států začala nečekaně, zaskočila nejen místní elity, ale i Západ. Ten po měsících tápání získal opět mediální jistotu v tom, že zpersonifikoval nepřítele v podobě plukovníka Muhamada Kaddafiho. Protože od počátku povstání byli ohroženi především autoritářští a feudální spojenci Západu, podařilo se poměrně úspěšně strhnout pozornost světové veřejnosti k bojům v Libyi a získat tak čas na stabilizaci situace v rozhodujících regionech arabského světa. Ten, roztříštěn po rozpadu Osmanské říše, má dnes tři hlavní geopolitická těžiště:

• · Egypt, oficiálně Egyptská arabská republika, který má velký demografický a symbolický význam. Zde je kromě slavné historie i rodiště moderního arabského nacionalismu. Žije tady více než čtvrtina světové arabské populace. Podle BP jsou zde však pouhé 0,3 % prokázaných světových zásob ropy.

• · Saudská Arábie, oficiálně Saudské arabské království, která má rozhodující ekonomický význam. S 265 miliardami barelů ověřených zásob ropy ovládá pětinu prokázaných světových rezerv. HDP na hlavu je zde 16,8 tisíc dolarů oproti 2,8 tisícům v Egyptě. Podle BP disponuje Střední východ jako celek 56,6 % a USA 2,1 % prokázaných světových zásob ropy.

• · Bahrajn, oficiálně Bahrajnské království, je uměle propojený hrází se Saudskou Arábií, nachází se několik námořních mil od břehů Íránu (10,3 % světových zásob ropy, 15,8 % prokázaných světových zásob plynu), Kuvajtu (7,6 % světové ropy), Kataru (2 % ropných a 13,5 % světových zásob plynu), Sjednocených arabských emirátů (7,3 % prokázaných světových ropných zásob) a Hormuzského průlivu. Sídlí zde námořní část Centrálního velitelství ozbrojených sil USA. Pod toto velitelství spadá oblast Středního východu, Střední Asie a východní Afriky. Řídí 5. flotilu, která s 15 tisíci muži na palubách kraluje v Perském zálivu, Ománském zálivu, Arabském moři a Rudém moři. Kromě námořníků je ovšem v arabském světě rozmístěno 27 tisíc vojáků Spojených států (počítáno bez kontingentu v Iráku) na několika desítkách základen a lokacích. Vojáci USA ovšem nejsou v Libyi.

I když celý arabský svět bouří, vše je ale nezajímavé, protože občanskou válku v Libyi doplnila vojenská intervence. A tak ve stínu bojů v Libyi saudskoarabská monarchistická vláda v tichu potlačila manifestace menšinových šíitů a navíc provedla vojenskou intervenci ve prospěch monarchie v Bahrajnu, kde umírali manifestující většinoví šíitové. Egypt, ale i Tunisko, marně čekají na druhou fázi vojáky zmražené revoluce. Mrtví přibývají i v Jemenu a Sýrii. A napětí v Alžírsku hrozí výbuchem.

Nekompatibilní režim

Libye, oficiálně Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáhíríje, představuje vhodnou mediální zástěnu pro jinak nepopulární akce v ostatních arabských zemích. Není příliš oblíbená, protože po svržení monarchie v roce 1969 postupně vytvořila režim, který je odlišný nejen od uspořádání v ostatních arabských státech, ale je i v příkrém rozporu s liberálně chápanou globalizací. Kaddáfího Zelená kniha (1975), která je programovým dokumentem džamáhíríje, odmítá konstitucionalismus a pokládá parlamentarismus, stranický i třídní systém uspořádání za lžidemokracii. „Lid je nezastupitelný, zastoupení je podvodem.“ Jako „konečné řešení problému nástroje vlády“ předkládá přímou demokracii; „přímá demokracie je ideální metoda“. A dodává, že „lidové kongresy jsou jediným prostředkem k dosažení lidové demokracie.“ Všeobecný kongres nemá být zastupitelským orgánem, ale „shromážděním základních lidových kongresů, lidových výborů, svazů, odborů a všech profesních sdružení“. (Al-Kaddáfí, Muammar: Zelená kniha. Dialog, 1990, s. 32, 35 a 39). To vše spojeno s islámem. Jak poznamenává český arabista Eduard Gombár, tato koncepce se opírá „o dobře známou »kmenovou demokracii« praktikovanou u libyjských a arabských kmenů“. (Gombár, Eduard: Kmeny a klany v arabském Magrebu. Praha: Karolinum, 2007, s. 26).

Kaddáfího pojetí vlády nevyhovuje ani liberálům, ani autoritativním a feudálním arabským elitám. Ale hlavně: funguje velmi sporně i doma, kde se takto Kaddáfí udržel na vrcholu moci více než čtyři desetiletí a poněkud feudálně se chystal předat moc potomkům. A navíc do zahraničí bylo toto pojetí exportováno nejen pomocí podpory osvobozeneckých, ale i teroristických skupin. Zároveň ovšem Kaddáfí aktivně podporoval panarabské a později panafrické hnutí. Byl hlavním iniciátorem založení Africké unie.

Pod jeho vedením se ovšem Libye stala státem s nejvyšší životní úrovní na obyvatele v Africe. Také podle  indexu lidského rozvoje – což je souhrnný údaj, který kombinuje příjmy, vzdělanost a zajištění zdraví a užívá jej OSN v každoročních Zprávách o lidském rozvoji – je nejúspěšnějším africkým státem. Byla – před začátkem bombardování západní koalicí. Tak se u některých politiků rodila hrůzná představa o tom, že by se Libye mohla stát vzorem. Či dokonce vůdcem panarabské revoluce.

Sobecké motivy války

Zápach ropy stále povzbuzuje koloniální reflexy bývalých metropolí velkých říší. A v Libyi se nachází 3,3 % prokázaných světových zásob ropy. Vítěz války o Libyi bude moci přerozdělit těžební koncese a případně upravit vývozní daň na ropu. To ale nebyl jediný motiv pro zahájení války. Francouzský prezident, který vášnivě prosazoval vojenskou intervenci v Libyi, řeší i své domácí problémy. Výzkumy popularity z počátku března ukázaly, že v prvním kole prezidentských voleb by zvítězila nacionalistka Marine Le Penová (23 %) a Nicolas Sarkozy (21 %, stejně jako předsedkyně Socialistické strany) by rád sebral některé její hlasy pro příští prezidentské volby. Francie si zároveň musí vylepšit renomé poté, kdy jeho dnes již bývalá ministryně zahraničí nabízela pomoc Tunisku při rozhánění manifestací. Navíc by se některým pařížským politikům Francie líbila jako dominantní západní hráč v arabském světě.

A tak politici, kteří se ještě zcela nedávno s plukovníkem Kaddáfím objímali, využili příležitost a dnes jej démonizují. Obdobně, jako to bylo v případě iráckého Saddáma Husaina. Tento poměrně obvyklý cynismus má ale ještě jeden, nebezpečnější aktuální doprovod. Jakmile z Venezuely zazněl návrh na zprostředkování v lybijském konfliktu, Západ ještě více zesílil harašení  zbraněmi. Cílem přece není urovnání poměrů, ale paternalistická dominance. A nelze zapomínat, že konec evropské koloniální nadvlády nad světem začal ve chvíli, kdy v roce 1905 zprostředkování v rusko-japonské válce převzaly Spojené státy. Co kdyby dnes arabský svět, Asie či Afrika přestaly Západ jako arbitra potřebovat?

Nejasná koncovka intervence

Bojové operace USA, Francie a Velké Británie začaly podle zásady „napřed střílej, potom přemýšlej“, zásady, podle níž neslavně zvítězil již George Bush ml. ve válce proti Iráku. Je jisté, že letecké bombardování západní koalicí představuje začátek změn v Libyi. Jejich podobu lze dnes ale jen obtížně hádat. Jisté je, že rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1973 nedala interventům mandát na svržení Kaddáfího. To  ovšem nemůže politiky typu Sarkozyho odradit, a tak se nabízí několik možných scénář ukončení bojů.

• K dokončení operace se v rámci humanitárních akcí vylodí západní vojáci  a spolu s povstalci   zajistí chod nového režimu i plynulost těžby ropy. K moci se dostane Západem zformovaná mocenská elita; hrozí pak povstání irácko-afghánského typu.

• Libye bude bombardováním rozdělena, přičemž bude vyvinuta obrovská snaha na svržení Kaddáfího v západní části. Ve východní části převezmou moc povstalci, z nichž Západ zformuje novou mocenskou elitu.

• Libye bude zcela zdevastována a moc převezmou zatím zcela neznámé skupiny povstalců pod vlajkou monarchistické Libye. Kmenová rivalita zesílí, posílí se vliv extrémistů a fundamentalistů.

Z hlediska budoucnosti světa je nesmírně důležité, jak tuto novou západní válečnickou angažovanost v Libyi přijme arabská a muslimská veřejnost. Muslimská společnost je jiná než západní. A rozrůstá se. Podle poslední zprávy Pew Research Center’s Forum on Religion & Public Life žije v dnešním světě přibližně 1,6 miliardy muslimů a jejich počet by měl do roku 2030 vzrůst na 2,2 miliardy. Z celosvětového hlediska se jedná o roční přírůstek 1,5 %, přičemž nemuslimské obyvatelstvo roste pouze o 0,7 %. A tak v současnosti muslimové tvoří 23,4 % světové populace, zatímco za dvacet let to bude 26,4 % (při projekci růstu světové populace na 8,3 miliardy). Většina muslimů – okolo 60 % – žije v Asii. Na severní Afriku a Střední východ připadá 20 % muslimů.

I když přírůstek muslimů se rok od roku zpomaluje, u nemuslimů je pokles větší. Propočty ukazují, že během příštích dvou dekád stoupne v Evropě počet muslimů ze 44,1 na 58,2 miliónů – tedy z 6 % na 8 % obyvatelstva –, zatímco v USA vzroste počet muslimů z 2,6 na 6,2 miliónů. Tato čísla naznačují, že muslimská populace je ve srovnání s evropskou mladá. I když průměrný věk ve státech s muslimskou většinou vzrostl z 19 let v roce 1990 na 24 vloni a měl by být 30 let v roce 2030, v Severní Americe, Evropě a ostatních rozvinutých regionech vzrostl průměrný věk mezi lety 1990 a 2010 z 34 na 40 let a za dvě dekády by měl být 44 let.

Arabů je přibližně 300 miliónů. Z nich 280 miliónů žije v zemích Arabské ligy – a tři milióny ve Francii či Argentině, 2,5 miliónu v USA, po jednom miliónu v Íránu, Izraeli, Brazílii či Mexiku. Většinou se jedná o muslimy, 7 až 10 % Arabů se hlásí ke křesťanství. Podle výzkumů veřejného mínění se mezi Araby největší oblibě ještě loni těšila Francie.

Dostupné informace napovídají, že i mnozí mladí muslimové a Arabové jsou ve své většině orientováni konzumně, tedy  často na umělé, reklamou formované západní potřeby. Výzkumy také ukazují, že i vztah k demokracii je zpravidla kladný, byť muslimská orientace přibližuje většinu obyvatel těchto krajin více k hodnotám známých v Evropě z programů křesťansko-demokratických než liberálních stran. Lze se dokonce domnívat, že nebýt vojenského útoku USA na Irák, došlo by v Íránu už dávno k zásadním reformám, ne-li k revoluci. Bezprostřední ohrožení živí radikalismus a umožňuje ve jménu bezpečnosti porušovat lidská práva. Všude na světě.

Mladá populace arabského světa je konfrontována nejen s tradičními hodnotami, ale velice často s vládci ze seniorské vrstvy. Je tak založen generační rozpor mezi přestárlou politickou elitou a mladou částí společnosti, který velmi dobře zná i česká politika z února 1948 a listopadu 1989. Současný alžírský prezident Abdelaziz Bouteflika (73 let) je ve funkci od roku 1999 – stejně jako jordánský král Abdullah II. (49 let). Jemenský prezident Ali Abdullah Saleh (64 let) je ve funkci od roku 1990. Hosni Mubarak (82 let) vládl v Egyptě od roku 1981, Zine El Abidine Ben Ali (73 let) v Tunisku od roku 1987, atd. Saudský král Abdullah bin Abdul-Aziz sice vládně krátce, ale má 82 let. Kaddáfímu je 68 let. Dlužno dodat, že mezi seniory patří i vládnoucí generalita egyptské armády.

Muslimská i arabská společnost je velmi sociálně členěná. Ukazuje to i již zmíněná  Zpráva o lidském rozvoji, kterou připravuje OSN a jež sleduje index lidského rozvoje coby kombinaci údajů o příjmech, vzdělání a zdraví ve společnosti. Podle ní je  Egypt ze 169 států na 101. místě, Jemen na 133., Maroko na 130., Sýrie je na 111., Jordánsko na 82. a Tunis na 81. místě. Z exportérů ropy pak je Alžírsko na 104., Libye na 53., Saudská Arábie na 55., Katar na 38. a Sjednocené arabské emiráty jsou na 32.; Irák není uveden. Pro srovnání: Pákistán je na 125., Turecko na 83., Irán na 70. místě; Izrael pak na 15. místě (Česko je 28., Slovensko 31.).

Světová banka na svém serveru uvádí, že v roce 2005 se v Egyptě 10 % nejbohatších Egypťanů podílelo z 27,6 % na celostátních příjmech, zatímco příjmy 20 % nejnižších tvořily 9,0 % příjmů. 3,5 % obyvatel Egypta žila za méně než dva US dolary denně. O rozdělení národního bohatství – tedy ne o příjmech, ale o vlastnictví – tyto údaje Světové banky nehovoří. A to je muslimská společnost více solidární než liberální. Povstání v Tunisku, které vše odstartovalo, začalo jako sociální bouře. Tedy jako požadavek zajištění základních, ne reklamou zformovaných potřeb.

Hledání spojence Západu

Ministryně zahraničních věcí USA Hillary Clintonová si počátkem března v Kongresu postěžovala, že americká mainstreamová soukromá media prohrávají v tom, co nazvala světovou „informační válkou“. Nestačí prý takovým stanicím jako je arabská Al Jazeera, čínská CCTV a anglicky hovořící ruská televize Russia Today. Není divu. Ideová setrvačnost, která je příznačná pro západní vnímání světa, se nehodí k bouřlivě se měnící struktuře globalizace. Situace v arabském světě se zkomplikovala po studené válce i proto, že liberální pohled na svět je natolik agresívní, že vytlačil sekulární alternativy jako je demokratický socialismus. Opojeni vítězstvím ve studené válce hovoří liberálové o konci dějin a vše, co liberální vize překračuje, embarguje, protože to nechápe. Jenže ten, kdo uvěří v konec dějin, zřekne se budoucnosti.

Utajit mrtvé civilisty a milióny uprchlíků v Iráku a Afganistánu nelze v arabském či muslimském světě. Tam se lidé ptají, protože se ptají na své lidi. Tam zamlčování jenom podporuje fámy, zveličování, legendy. A je zde ještě jeden problém, který je znám již od dob íránské revoluce: autoritářské režimy podporované západními medii mohou ovládnout civilní informační prostor, ne však mešity. Ty pak slouží jako alternativní proud informací a interpretací. I proto dnes hlavní panarabský proud netvoří sekulární socialismus či nacionalismus, ale islámský odpor proti liberalismu s jeho komercializací veškerého života, jeho zbožštění dravé živelnosti na úkol harmonie a s pokryteckou zahraniční politikou dvojího metru, která je v arabském světě nejviditelnější.

Ve skutečnosti jsou ale v současném muslimském světě patrné tři hlavní ideově-politické proudy:

• · Modernisté, kteří chtějí zapojit islámský svět do západně pojaté globalizace.

• · Reformisté, kteří chtějí islámský svět přizpůsobit tlaku globalizace a globalizaci dát umírněnou islámskou podobu;

• · Fundamentalisté, kteří odmítají globalizaci ve jménu zúženě pojaté tradice.

Autoritářské elity mubarakovského typy patří mezi tzv. modernisty, předstírají ale reformismus. Svým způsobem vládnutí však modernismus zprofanovaly. Strategie Washingtonu dnes směřuje k tomu, aby byly odstraněny symboly těchto autoritářských režimů a zachováno modernistické směřování, které je spojeno s proamerickou a k Izraeli tolerantní zahraniční politikou. Proto zatím padají prezidenti, premiéři a někteří ministři, nikoliv režimy. Pod ochranu je brána většina strategické rozhodovací vrstvy, zvláště pak armádní kádry. Výjimku představuje Libye, kde se Západ dožaduje odstranění celé mocenské elity, neboť cílem je i změna zahraniční politiky.

V souvislosti s povstáním v arabském světě je vhodné připomenout ještě jeden faktor: i když autoritářští a feudální vůdcové v těchto státech nikdy nesdílejí hodnoty liberální demokracie, často sdílejí hodnoty liberální ekonomie. Z druhé strany se pak mnozí příslušníci západních politických elit shlížejí v polofeudálním či přímo feudálním životním stylu těchto autoritářských vládců a vyhřívají se v jejich přízni. I proto se v arabském regionu radikalizující islám stal jedinou věrohodnou alternativou zkorumpovaným a feudálním elitám.

Značná část západních politických elit teď hledí na armádu v zemích svých bývalých spojenců jako na záruku stability a kontinuity v zahraniční politice. Tedy na alžírský model v případě, kdy bouře na ulicích budou pokračovat. A armády spojenců Spojené státy dokáží hýčkat. Například podle agentury Reuters v roce 2010 dostala egyptská armáda z USA pomoc ve výši 1,3 miliard dolarů; pětkrát méně, konkrétně 250 miliónů dolarů, činila ekonomická pomoc. Stovky miliónů dolarů navíc dostává egyptská armáda ročně přímo od Pentagonu z tzv. „hardwarových“ přebytků. Proč takové vojenské výdaje, když Egypt nemá velké vojenského nepřítele – představuje přece nejdůležitějšího arabského spojence Izraele? Nabízí se prosté vysvětlení: korupce. Korupce individuální, ale i politická. Podle zpráv zveřejněných WikiLeaks pokládali prezident Hosni Mubarak a jeho generálové vojenskou pomoc USA za „nedotknutelnou kompenzaci“ vytváření a udržení míru s Izraelem.

I když dnes Západ hovoří o podpoře demokracie v arabském světě, hájí především vlastní zájmy. Nelze zapomínat, že ouverturou současných povstání v arabském světě byla alžírská občanská válka, která začala v roce 1991 – tedy až po skončení studené války. Tehdy vláda suspendovala druhé kolo voleb, neboť se právem obávala vítězství Islámské fronty spásy, radikálního či dokonce fundamentalistického hnutí. Výsledek: do roku 2002 bylo zabito 150 až 200 tisíc lidí. A velké ticho západních ochránců demokracie a lidských práv. Toto je také nejpravděpodobnější scénář, jestliže bude povstání v arabských zemích pokračovat.

Sociální rozpory v arabském světě západním politickým elitám povětšině nevadí. Problém je jinde: zahraničněpolitická orientace arabské a muslimské populace. V červenci 2010 výzkumníci z University of Maryland a Zogby International prováděli svůj už tradiční průzkum veřejného mínění v arabském světě. Tentokrát se ptali téměř čtyř tisíc lidí v Egyptě, Saudské Arábii, Maroku, Jordánsku, Libanonu a ve Spojených arabských emirátech. Z nich se především jako muslimové identifikovalo 39 % dotázaných, 32 % jako občané státu, 25 % jako Arabové. Mezi zajímavými výsledky lze uvézt:

• Vnímání zahraniční politiky USA: podíl těch, kdo pokládají politiku Spojených států vůči Střednímu východu za správnou, klesl za rok z 51 % na 16 %. Přitom za hlavní projevy tohoto nežádoucího kurzu zahraniční politiky USA pokládali respondenti ochranu Izraele (49 %), kontrolu ropného bohatství (45 %), oslabování muslimského světa (33 %) a udržování globální regionální nadřazenosti (33 %). Nepříznivý postoj vůči Spojeným státům v roce 2008 zaujímalo 83 % dotázaných, zatímco loni to bylo 85 %.

• Vztah k prezidentovi Barackovi Obamovi: podíl respondentů s negativním názorem na prezidenta USA stoupl během roku z 23 % na 62 %. Jako hlavní příčinu uváděli respondenti nedůvěru k jeho zahraniční politice.

• Názor na jaderný program Íránu: 57 % respondentů se domnívá, že když Írán jadernou zbraň získá, bude to mít na Střední východ kladný vliv – v Egyptě tento názor zastává 88 % dotázaných. 57 % respondentů je přesvědčeno, že Írán jadernou zbraň vyvíjí, přičemž 70 % z těch, kdo má tento názor, zároveň uvádí, že má na to právo.

Porozumění pro Írán, které je patrné u arabské veřejnosti, vyvolává na Západě snad největší obavy: chybějící vůdce a program mohou být nahrazeny vzorem či dokonce zařazením se za Teherán. Íránský režim jako „muslimská demokracie“ by mohl být onou nežádoucí alternativou liberální demokracii. Proto tak bojovná reakce z Washingtonu na rozehnání manifestace v Teheránu a poněkud absurdní výzvy, aby Írán otevřel svůj politických systém po vzoru Egypta. Někdy by měl někdo porovnat volební systém v nepřátelském Íránu s volebním systémem ve spřátelené Saudské Arábii. Při hledání příčin protizápadního postoje mnoha muslimů není třeba rozebírat Korán: politika dvojího metru praktikovaná Washingtonem a Bruselem je prostě pro ně nevýhodná.

Panarabská revoluce

Povstání ve většině států Ligy arabských zemí zákonitě vyvolává otázku, co tyto státy spojuje a co rozděluje. Velkým tématem se stává, zda bouře vyústí v překreslení hranic. „Národní stát v podobě, kterou známe, a který byl vnucen regionu koloniálními mocnostmi, je zralý na změnu“, píše Mohammed Khan, politický analytik ze Sjednocených arabských emirátů, na serveru Al Jazeera.

Je zřejmé, že povstalce v arabském světě propojuje především jazyk. Přesněji řečeno, jeho písemná podoba. Tato starodávná pravda umožňuje tolik zdůrazňovaný současný zázrak, kdy se i pomocí internetu přelévá povstání přes hranice států. A z druhé strany kvůli jazykovým bariérám se komplikuje, ne-li znemožňuje propojení povstání do jiných muslimských zemí či regionů, jako je Indonésie, čínský Sin-ťiang, Střední Asie či Írán a Turecko. Zároveň se ale otevírá velká otázka: jazyk je přece jedním z rysů národa; jsou Arabové jeden národ?

Národní identita Arabů je spojována nejen s jazykem, ale i se semitským původem tohoto etnika a s kulturou muslimského typu. Rozdělení na státy naopak posiluje jazykové odlišnosti a zpochybňuje jednotu tradice. Pro obhájce panarabského – tedy vše-arabského – charakteru současné revoluce v severní Africe a na Středním východě se tak objevuje problém, který znali a znají přívrženci pangermánského či panslovanského hnutí: Germáni a Slované jsou supraetnikum, z něhož se zrodily různé germánské a slovanské národy. A je to národní myšlenka, která má mobilizační politickou sílu.

V Evropě se může zdát, že rozporcování arabského regionu na státy s pozoruhodně geometrickými hranicemi zde bylo vždy a je navždy. V arabském světě ale dobře vědí, že tyto hranice v mnohém předznamenala tajná Sykes-Picotova dohoda z doby 1. světové války, konkrétně z roku 1916. Jak patrno, stalo se tak poměrně dlouho před vznikem Společnosti národů. Tehdy se Francie a Velká Británie za souhlasu carského Ruska dohodly o rozdělení území umírající osmanské říše. Snad ještě srozumitelnější příklad mocenské arogance představuje Sèvreská smlouva z roku 1920 a následná, už naplněná, Lausannská smlouva z roku 1923. Ta znamenala nejen „mocensky vyvážené“ vytváření britských a francouzských mandátních území na Střední a Blízkém východě, ale i „opomenutí“ zájmů Arménů a Kurdů.

V téže době se začala formovat panarabské idea. Ta v minulosti zažila dva velké podněty, které jí proslavily. Tím prvním bylo v roce 1940 vytvoření strany BAAS, Socialistické strany arabské obrody. Ta si vytýčila jako cíle svobodu chápanou jako nezávislost, nemarxistický socialismus – a jednotu ve smyslu všearabské jednoty. Studenoválečnické rozštěpení baasistického hnutí na prosovětské syrské křídlo a irácké proamerické křídlo předznamenalo ústup strany BAAS ze slávy. Ono syrské přežívá dodnes, irácké proamerické zlikvidovala vojenská intervence USA.

Druhým impulzem pro rozvoj panarabské ideje byla egyptská revoluce v roce 1952. Ta pod vedením Gamála Abd an-Násiria zakládala moderní arabský nacionalismus. Násirovy snahy vyústily v roce 1958 ve vytvoření Sjednocené arabské republiky jako unie Egypta a Sýrie. Sobectví a neschopnost politických elit pohřbilo SAR již v roce 1961.

Dnes panarabskou myšlenku nese především – byť ne výhradně – islám. Tento třetí impuls oživující panarabskou vizi není příliš organizován. Nedokáže zatím čelit partikularismu politických elit. Panarabské sjednocení brání privilegované skupiny uvnitř států, jako jsou například egyptští generálové stojící proti káhirským slamům. Také privilegované státy, jako jsou ropné arabské supervelmoci versus chudé regiony, nejsou nakloněny integraci. Neméně významnou brzdou je i náboženské sektářství, které například spojuje sunnitské feudální vladaře z Bahrajnu a Saudské Arábie v zápase proti šitům na ulici bahrajnského hlavního města Manáma.

Mohammed Khan se domnívá, že vzorem pro vytvoření panarabské jednoty by mohla být Evropská unie. To zní z celé řady důvodů velmi sympaticky. Jenže problém je v tom, že takto vytvořený mocný geopolitický hráč by nemusel sdílet západní zahraničněpolitické priority. Pro Západ se tak zformovalo prosté dilema: autoritářské režimy jsou dlouhodobě neudržitelné v situaci, kdy je demaskují nezápadní media a nepřeje si je většina mladého arabského obyvatelstva. Zavést skutečnou demokracii ale znamená riziko, že při dnešní hodnotové orientaci arabského obyvatelstva vyhrají muslimští reformisté či dokonce fundamentalisté. To pak, dříve nebo později, bude znamenat změnu zahraniční politiky vůči Izraeli i Západu a možná dokonce úpravu ropných koncesí.

*          *          *

V posledních čtyřech dekádách se v zahraniční politice Západu sváří dva motivy: lidská práva (až příliš často vnímaná pouze jako politická práva) a bezpečnost (až příliš často vnímaná jako vojenská převaha, v případě USA dokonce jako nutnost kontroly prostoru). Pohříchu vždy, kdy se tyto motivy dostanou do rozporu, vítězí bezpečnostní princip.

A tak v době, kdy byl podepisován helsinský Závěrečný akt, Západ bezostyšně podporoval Ferdinanda Markose na Filipínách, Suharta v Indonésii, Mobuta Sese Seka v někdejší Zaire, vojenské junty v Latinské Americe, diktatury, které v souhrnu měly na svědomí přibližně jeden a půl miliónu životů lidí s jinými poltickými názory. Tehdy to bylo ospravedlňováno úkolem zadržovat a zatlačovat komunismus. Dnes je to v případě arabských autoritářských režimů manifestačně boj proti terorismu a ve skrytu kontrola nad ropou a zajištění existence Izraele. Někteří dodávají, že po odstranění byrokratického socialismu ve východní Evropě a po reformách v Číně muslimský svět představuje jediný alternativní způsob života.

Je třeba hledat společná stanoviska se sekulárními a muslimsko-demokratickými hnutími v arabském světě, nemyslet si, že je Západ převychová, či si je dokonce podřídí. Slepota, kterou je raněna velká část západních politických elit, se mimo jiné projevuje v podobě strachu z muslimských politických hodnot. Nejsou liberální. Ve své umírněné variantě ale obsahují mnohé z toho, co má v sobě i moderní evropská politická kultura. To ovšem není možné při upřednostňování vojenských řešení problémů.

Nátlakovou diplomacií bylo možné Kaddáfího donutit k zásadním ústupkům, možná i k rezignaci. Tak tomu bylo v případě uznání odpovědnosti za bombový útok na letadlo nad Lockerbie roku 1988, či když musel likvidovat chemické zbraně po útoku USA na Irák roku 2003. Jenže letos Washington, Paříž a Londýn podlehly barbarským představám o tvořivé síle války v mezinárodních vztazích.

Tento text - včetně fotografií a tabulek - vyšel jako sešit projektu Pro a Proti ve formátu pdf.  Můžete si o něj napsat na naši adresu Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript .