„Jsme uprostřed mezinárodní měnové války. Ta nás ohrožuje, protože se tím snižuje naše konkurenční schopnost," řekl Guido Mantega, brazilský ministr financí.
Pojem měnová válka (currency war) byl před nedávnem použit brazilským ministrem financí, který si stěžoval, že země vedou „válku měn": usilují o to, aby jejich měna co nejvíce depreciovala a ony tak posílily svou konkurenceschopnost. Pojem měnová válka následně opakovaně zmínil i šéf MMF D. Strauss-Kahn a je jisté, že otázky vývoje kurzů hlavních světových měn se stanou jedním z témat nastávajícího summitu G20.
Měnové války ve smyslu vzájemné depreciace (nazývané někde konkurenčními depreciacemi), které jsou jen další z mnoha variant politik „ožebrač svého souseda", mají ovšem ve světle současné ekonomické krize závažné implikace. Ty se netýkají zdaleka jen vhodného mechanismu nastavení kurzu.
Kurzový problém
Problém vhodného kurzového mechanismu se ve světovém finančním systému řeší minimálně od 70. let minulého století, od pádu bretton-woodského systému. V souvislosti s měnovou válkou bývá „na tapetě" nejvíce Čína, která údajně způsobuje globální nerovnováhu tím, že dlouhodobě drží podhodnocený svůj juan.
Nezapomínejme ovšem na to, že po vypuknutí krize se kritika bezprostředně snesla na americký dolar, který již dlouho požívá pozici internacionální měny číslo jedna. Ta mu dovoluje provozovat své nadměrné deficity běžného účtu i obchodní bilance, o státním zadlužení ani nemluvě.
Systém pevného kurzu (fixu), který byl zakotven v Bretton-Woodu, dokonce symbolicky navázán na zlato, měl dodat světovému finančnímu systém stabilitu a řád. Ale, jak se ukázalo, systém navázanosti na jednu národní měnu je vlastně systémem zavázanosti na jednu národní ekonomiku, na Spojené státy. Triffinovo dilema pak precizně vyjadřuje nemožnost řešit zároveň vlastní monetární problémy a zároveň uspokojivě naplnit funkci měny internacionální: ani co se týče likvidity, ani důvěryhodnosti.
Velké naděje byly vkládány ve floatingový systém, ale ani ten očekávání nesplnil. Floatingový režim kurzu znamená, že kurz měny se může i ve střednědobém horizontu podstatně odchylovat od parity kupní síly (v relativní verzi); převažují faktory finanční a reálné ekonomické veličiny ustupují do pozadí.
Ještě v 70. letech byla populární teorie z monetaristické dílny o stabilizačním vlivu spekulace, nad kterou se dnes můžeme leda pousmát. Floating měl kvůli hrozbě volatility kurzu od spekulace spíše odrazovat, v praxi tomu ale bylo spíše obráceně. Důležitou roli hrála i monetární politika, která se řídila globálně stejnými principy a byla tedy dobře odhadnutelná.
Kurzy měn se ve floatingovém režimu staly hračkou v rukou spekulantů, disponujícími obrovskými částkami. UNCTAD (Konference OSN o obchodu a rozvoji) se proto domnívá, že kurz je tak zásadní veličina, že není možné dovolit, aby podléhal výkyvům spekulativního kapitálu. Navíc nelze argumentovat ani inflačním diferenciálem – spekulant v dané zemi obvykle nežije, a tak ho inflační diferenciál nezajímá, dokud ovšem neohrožuje stabilitu měny. UNCTAD považuje kurz za tak zásadní, že dokonce navrhuje, aby se centrální banky přeorientovaly z cílování inflace právě na kurz. (UNCTAD: Trade and development report, 2007)
Stejně problematickým jako floating se ale pro řadu zemí stal fixní režim se zavěšením na dolar. Podíváme-li se na finanční krize 90. let, uvidíme často se opakující scénář. Fixace měny na dolar mohla snad v určité době přinést „důvěru" investorů. Ukázala se však jako nesmírně riskantní v situaci, kdy se změnila americká monetární politika, která vždy sledovala primárně své vlastní zájmy a nebrala v úvahu dopady své politiky na „zbytek" světa.
Extrémem nehodným následování, ovšem s kurzovým cílením, se pak ukázal být např. argentinský systém currency board (měnový výbor), který zbavil Argentinu zbytků monetární suverenity a byl jednou z příčin argentinské krize na počátku 21. století.
Zásadní otázkou, která nutně nesouvisí se současnou krizí, není jen hledání nové internacionální měny, resp. „svět po dolaru", ale také nastavení kurzových režimů, které by v ideální formě měly vést k tomu, aby kurz odrážel paritu kupní síly a ne sílu spekulantů. UNCTAD v této souvislosti již dlouho hovoří o fixu se širokým pásmem za předpokladu globálního měnového ujednání. Depreciaci, resp. devalvaci by nebylo možno provést bez konzultace s hlavními partnery. Stejně tak by existovaly měnové orgány (zřejmě na bázi OSN), které by vyhodnocovaly a upozorňovaly, jaké dopady by změny kurzové politiky mohly mít na světovou ekonomiku.
Kvantitativní uvolňování
Přestože jsou spekulativní toky velmi silné, i tak se centrální banky různými způsoby pokoušejí ovlivnit kurz své měny. Přímá intervence, tedy nákup zahraničních měn za domácí, je nástroj dosti drahý s nejistým výsledkem. Jedním z instrumentů, který působí zprostředkovaně a nepřímo na kurz je tzv. kvantitativní uvolňování (quantitative easing, QE). Pokud nízká úroková míra nevede k „roztočení" kol ekonomiky – což je právě past likvidity – pak řešení bývá shledáváno v tom, že banka vytvoří peníze doslova z ničeho a tyto virtuální peníze „připíše" na účet komerčních bank. Ty pak mohou využít peněžního multiplikátoru a peníze nekryté ničím v ekonomice rozmnožit. Kvantitativní uvolňování je spojeno s Japonskem a s jeho téměř již dvacetiletým bojem proti domácí stagnaci, která byla a je povětšinou spojena s deflační pastí. V případě kvantitativního uvolňování se vlastně jedná o snahu podpořit domácí ekonomiku za situace pasti likvidity. Nepřekvapuje proto, že se k tomuto dříve spíše nestandardnímu nástroji uchýlily země právě v současné krizi: jak Spojené státy, tak Velká Británie a Japonsko.
Kvantitativní uvolňování má – v logickém spojení s nízkými či dokonce nulovými základními diskontními sazbami – dopad také na kurz měny, který by měl oslabovat. Depreciace kurzu je tedy vítaným vedlejším efektem. Liší se nicméně názory, např. ve Velké Británii, do jaké míry programy kvantitativního uvolňování ekonomice pomohly. Někteří ekonomové se domnívají, že hlavní cíl QE – tedy zpřístupnění levnějších úvěrů – splněn nebyl. Někteří spatřují hlavní výhodu v samotné nízké úrokové sazbě, která by měla ulehčit financování vládního dluhu. Země, které provozují kvantitativní uvolňování, zásadně odmítají, že by zároveň prováděly monetizaci dluhu. Centrální banka totiž nekupuje vládní obligace přímo od vlády, ale od jiných finančních institucí.
Prakticky vzato, jsou ovšem krátkodobé dopady QE stejné jako „tištění peněz." Bank of England např. argumentovala, že nejde o situaci, kdy se pomáhá krýt deficit vlády, ale o součást monetární politiky, neboť jde o boj proti deflaci. Stejně tak by nemělo jít o dlouhodobou politiku, QE předpokládá, že při zotavení centrální banka opět vládní dluhopisy prodá.
K „inovativní" monetární politice je možno ještě přičíst situaci, kdy některé země bez problémů monetizují svůj dluh (Spojené státy – největší věřitelem celkově není Čína, ale americký FED!), či Japonsko. V souvislosti s tzv. řeckou krizí ale dochází k tomu, že pravidlo o tom, že „bail out" není v rámci EU možný, narušuje i Evropská centrální banka (ECB), která de facto začala také provozovat „monetizaci dluhu" nákupem státních obligací.
Zajímavé je, jak konstatuje prof. J. Whittaker, že ani program silného kvantitativního uvolňování ve Velké Británii (200 mld. liber) nevedl k vyšší inflaci. Neočekává vyšší inflaci tedy ani za současné situace aktivní politiky ECB. Je tomu tak zřejmě proto, že banky získanou likviditu od centrální autority nepůjčují dále (což ovšem narušuje jeden z důvodů, proč tedy ke kvantitativnímu uvolňování docházelo), ale „opravují" své bilanční výkazy. Na druhou stranu je ovšem třeba upozornit na to, že inflace je jedním z nástrojů „řešení" vládního dluhu, i když Německo by s takovým postojem souhlas jistě v rámci EU nedalo (J. Whittaker: ECB „monetisation" won´t necessarily lead to inflation, 20. 5. 2010).
Příkladem „komplexního" řešení a kombinace QE a monetizace dluhu může být Japonská centrální banka (Bank of Japan), která se rozhodla nejen snížit svou základní úrokovou sazbu na nulu (po tak dlouhou dobu, dokud bude třeba, aniž by brala v úvahu, že tato politika neměla v minulých letech velký úspěch). Dlouhodobé úrokové míry by měly být stlačeny koupí finančních aktiv v hodnotě 5 000 mld. Yenů (mimo jiné i vládních obligací).
Za tuto „rozhodnou akci" byla Japonská centrální banka pochválena japonským ministrem financí. Pokud by takovýto program byl implementován, vyrovná se hodnotově programům kvantitativního uvolňování USA od finanční krize. Navzdory tomu je částka 5 000 mld. yenů považována za nedostatečnou, protože objem spekulace může dosáhnout až 100 mld. dolarů za měsíc (BoJ praised for 'decisive' economic plan, 5. 10. 2010).
Blížíme se snad nové etapě ve formování „standardní" monetární politiky?
Konkurenceschopnost ve světě bez růstového impulsu
Politika „ožebrač svého souseda" byla navzdory všem proklamacím, i činnosti WTO, prosazována ve chvílích ekonomických těžkostí. Do takových lze současnou krizi, která je dle mého názoru srovnatelná s krizí 30. let, plně zařadit. Zatímco ve 30. let se používaly celní války, dnes, kdy je většina zemí členem WTO, se již k tomuto nástroji lze uchýlit jen stěží. Proto nastupuje kurz, který stojí na rozhraní finanční sféry a reálné ekonomiky, a jehož podhodnocení funguje jako de facto subvence.
Základním důvodem k „měnovým válkám" je samozřejmě současná krize. Navzdory různým stimulačním balíčkům je světové oživení, dle terminologie MMF, „křehké". Řečeno na rovinu: není vidět žádný jasný růstový impuls. Dokonce i v zemích s vysoce „flexibilním" pracovním trhem je patrná vysoká a dlouhodobá nezaměstnanost (v USA dosahující téměř 10%).
Situace se v evropských zemích navíc zhoršuje s opatřeními tzv. fiskální konsolidace, která hrozí přerůst ve spirálu: škrty – nízký růst – nízký výběr daní – prohloubení deficitů – další škrty atd. včetně hrozby sociálních nepokojů. Jak konstatuje Martin Wolf z Financial Times, přetrvává problém nedostatečné poptávky. V žádné z velkých ekonomik západního světa (USA, Velká Británie, Japonsko, Německo) nedošlo k návratu na úroveň prvního čtvrtletí roku 2008. Země jsou 10% pod dlouhodobým trendem a akutním problémem se začíná stávat velmi nízká inflace až deflace (M.Wolf: Currencies clash in new age of beggar-my-neighbour, 28.9. 2010).
Podobně situaci hodnotí i šéf Mezinárodního měnového fondu, D. Strauss-Kahn. Dle jeho názoru by země měly přestat manipulovat svými měnami a místo toho se raději společně snažit zachránit slabý růst. Obává se zároveň, že „se začíná rozšiřovat idea, že kurzy měn mohou být používány jako politická zbraň" (Currency wars threaten global economic recovery, 6. 10. 2010).
„Pokud se růst pracovních míst nezrychlí, čelíme riziku ztracené generace mladých lidí, kteří nebudou moc získat práci." (IMF Chief warns against „currency wars", 8. 10. 2010) Od roku 2007 bylo na celém světě totiž ztraceno více než 30 milionů pracovních míst. Na schůzce ministrů financí G20 indický ministr financí Pranab Mukherjee řekl, že dopady krize budou citelné několik desetiletí.
Země, které disponují internacionální měnou, jdou cestou silné měnové expanze – až ke zmíněné monetizaci dluhu a ke kvantitativnímu uvolňování. Země, které internacionální měnou nedisponují, se pokoušejí o různé intervence, aby kurz své měny oslabily.
Situace je o to paradoxnější, že vyjadřuje situaci „kdo je na tom ekonomicky ještě hůře než já." Spojené státy se snaží – avizovaným kvantitativním uvolňováním oslabit dolar, což se jim (viz graf) daří a euro se navzdory problémům v zemích PIGS dostává na úrovně k dolaru před vypuknutím řecké krize.
Spojené státy jsou v obtížné situaci: špatné ekonomické zprávy, především z trhu práce podnítí další kolo kvantitativního uvolňování, které přivodí pokles dolaru (a relativní apreciaci ostatní měn). V případě dobrých zpráv by se ovšem opět dolar navrátil ke své funkci „safe haven" – bezpečný přístav.
V situaci jako je tato opět narůstá role zlata jako alternativy nejen k dolaru, ale de facto ke všem známým měnám, což se projevuje na jeho prudce stoupající ceně.
Existují ale i názory tvrdící, že se nic nového ani překvapivého neděje. V tomto kontextu je měnová válka chápána jako vyvrcholení politiky „race to the bottom" – závod ke dnu, závod mezi zeměmi, kdo bude „konkurenceschopnější". Kdo více sníží mzdy, „zflexibilizuje" pracovní zákonodárství, přikloní se k silnějšímu sociálnímu a ekologickému dumpingu a kdo bude vytvářet vhodnější podmínky pro zahraniční investory, včetně daňového podbízení a všemožných dotací.
Důležitou intervenční roli při stanovení kurzu hrají devizové rezervy. Mezi roky 1999 až 2008 se oficiální světové rezervy zvýšily na neuvěřitelných 7 534 miliard dolarů! Země jako např. Čína argumentují, že jejich motivace akumulovat rezervy byla zpočátku ovlivněna nikoliv merkantilistickým pojetím obchodu, ale spíše obavou z další finanční krize. Takto na silnou akumulaci, převážně na straně tzv. rozvíjejících se zemí (a z nich především Číny) pohlíží např. Joseph Stiglitz. Dle něj akumulace rezerv ukazuje náklady nestability finančního systému. Stiglitz se dále domnívá, že Spojené státy nejsou obětí systému nestabilních kurzů a finančních toků, ale spíše jeho strůjcem. „Je to ironické, že právě FED vytvořil všechnu tuto likviditu. Nedělá nic pro americkou ekonomiku, jen způsobuje chaos ve zbytku světa." (Currency wars threaten global economic recovery, 6. 10. 2010)
Zemí s největšími rezervami na světě je Čína, která disponuje 40% přírůstku světových rezerv od února 2009. V červnu 2010 její devizové rezervy dosáhly 2 450 miliard dolarů, což představuje 30% světových a neuvěřitelných 50% jejího HDP!
Čína
Podívejme se nyní na dvě země, které bývají někdy považovány za určitý vzor ve své kategorii, na Německo a Čínu, a uvidíme překvapivě mnoho společných bodů. Čínský růst je založen především na exportu (růst je tedy tažen vnějšně) a na přílivu investic do ekonomiky. Zvláště Spojené státy, které mají s Čínou největší obchodní deficity, patří k silným kritikům čínské politiky podhodnoceného yuanu. Uvědomme si ale, že tato politika má své obrovské náklady i pro Čínu. Jak uvádí Miloš Pick: „Láce práce a cenová propast je vytvářena výhradně kurzovým přepočtem – extrémně nízkým kurzem čínské měny, který dosahuje jen pětiny její kupní síly. Extrémně nízký kurz měny však není zvláštností Číny, ale byl nerozvinutým zemím vnucen přijatou neoliberální strategií Světové obchodní organizace... Tato politika je však dlouhodobě neudržitelná. Je nejnákladnější cestou přizpůsobování rozvojových zemí. Čína při tomto – takto vynuceném – nízkém kurzu měny může v průměru exportovat za ceny na úrovni pětiny cen vyspělého světa, ale tím čtyři pětiny svého exportu vyváží vlastně bezplatně." (M. Pick: Stát blahobytu, nebo kapitalismus? Grimmus, str. 144-145)
Čína na konci 70. let řešila těžký ekonomický problém: vymanit se z nízkého růstu a najít cesty, jak zmodernizovat svou ekonomiku. Odpověď logicky našla v zapojení se do světové ekonomiky a ve využití své komparativní výhody, jíž je velké množství pilné (ale ne vždy dostatečně kvalifikované) pracovní síly.
Čína v posledních dekádách sice může být obviněna z toho, že používá merkantilistické nástroje, ale berme v úvahu, v jaké situaci se nacházela. Prochází v posledních desetiletích vlastně opožděnou industrializací, kterou si země Západu „odbyly" již v 19. století. Na základě čeho řada z těchto nyní vyspělých zemí prováděla svou industrializaci? Na základě zdrojů akumulovaných díky merkantilistické politice. Jednalo se především o zlato, které bylo prvotní popudem pro investice – pokud ho tedy panovník nepoužil pro financování válečných tažení, nebo nedal do oběhu a nevyvolal tak hyperinflaci.
Země Západu vyčítají Číně, že provádí to, co tyto země dělaly také – jen o sto a více let dříve. Vždyť protekcionistická politika byla jednou z hlavních příčin, proč a jak se vybudoval německý průmysl. Většina zemí začala zastávat teorie volného obchodu za situace, kdy měla průmyslový náskok a k dispozici „volné" zdroje (včetně otrocké práce) ze svých kolonií. Čína nám ukazuje – včetně zacházení s pracovní silou – minulost Západu, ale Západ ji už nechce vidět!
Tlaky na Čínu se stupňují s blížícími se americkými volbami do Kongresu. Spojené státy dlouhodobě obviňují ze svých ekonomických problémů (obchodní deficit a deficit běžného účtu) právě Čínu. Americký ministr financí, T. Geithner se opět vyjádřil, že „světové oživení je ohroženo, protože Čína odmítá rychleji revalvovat svůj yuan".
Čína se naproti tomu obává rychlejšího postupu a jak je jejím dobrým zvykem, preferuje gradualismus. Guvernér čínské národní banky Zhou Xiaochuan opakovaně prohlásil, že kurz yuanu se bude měnit postupně, a že Čína odmítá provozovat „šokovou terapii".
Čínský představitel Ministerstva obchodu naopak prohlásil, že by „Spojené státy měly přestat obviňovat ze svých ekonomických problémů Čínu", a zdůraznil, že velká část zisků z exportů do Číny se vrací do amerických firem. (China tells US: Stop blaming its own economic problems on yuan, 16. 10. 2010)
Odpor Číny k rychlejšímu zhodnocení yuanu není ale dán jen obavami o vnitřní ekonomický rozvoj, ale také diametrálně odlišným pohledem na příčiny globální nerovnováhy. Čína zdůrazňuje nejen důležitost svých konkurentů v regionu, ale také vnitřní strukturální problémy USA, především slabou průmyslovou bázi, která je tvořena víceméně pouze vojensko-průmyslovým komplexem.
Situace mezi Čínou a Spojenými státy se dále vyhrotila návrhem amerického Kongresu uvalit obchodní sankce na země, které manipulují svou měnu tak, aby získaly obchodní výhody. Návrh podpořili Demokraté z obavy o katastrofální výsledek voleb za situace, kdy nezaměstnanost zůstává na Spojené státy velmi vysoká. Byť není jasné, zda návrh projde (nebo minimálně zda projde do voleb), dále zhoršuje vztahy mezi USA a Čínou.
Martin Wolf z Financial Times (How „free trade" led to currency war, 6. 10. 2010) se obává obchodní války a opatření týkající se speciálních celních přirážek odmítá. Jako mnozí jiní pléduje za širší podporu vnitřního čínského trhu, včetně rozvoje sociální sítě a dosti překvapivě i za řešení na bázi kapitálového trhu, nikoliv obchodu. Neobává se ani toho, že by zastavení nákupů amerických obligací ze strany Číny vedlo ke kolapsu dolaru a potažmo americké ekonomiky. Dolar má podle něj tak významné postavení, že by se našli „jiní kupci".
Jeho návrhy jsou ovšem vysoce kontroverzní a je možno uvést mnoho námitek. Čína – viz dále – jistě pozorně sledovala japonský příklad (nejen stagnační 90. léta, ale i léta 80. a uvolnění kapitálových restrikcí v Japonsku, které přispělo k bublině a de facto k dvacetileté japonské stagnaci). Představa, že lze Čínu nějakým mechanismem „donutit", aby přestala provozovat kapitálovou kontrolu, navíc ještě po zkušenosti s asijskou krizí z její eminentní blízkosti, je dosti iluzorní.
Tlak na Čínu skutečně pochází primárně z obchodu: akumulaci devizových rezerv a kapitálové kontroly lze považovat spíše za následek této vnějšně orientované politiky, než za příčinu. Nebyla to Čína, kdo tvořil pravidla obchodu a nebyla to ani Čína, která snad „stvořila" globalizaci. Čína pouze dovedně využívá podmínek, které nastavil Západ.
Je zřejmé, že strategii růstu vnějškem nelze provozovat donekonečna. Problém globálních nerovnováh jasně demonstruje, že každá země nemůže mít kladnou obchodní bilanci a že v systému musí být alespoň jedna země, která bude „ochotná" vzít na sebe břímě deficitů. Čínští představitelé si toto sami uvědomují a budou jistě postupně činit kroky k silnější orientaci na vnitřní trh. Takováto opatření ale nejsou bez rizika: v situaci vysoké míry úspor v ekonomice a nedostatečně absorpce Číně jistě před očima vyvstává japonský případ.
Německo
Dle mého názoru si mnohem silnější kritiku než Čína zaslouží Německo. Německo je jednou z velkých průmyslových zemí, které obvykle rostou především díky domácí spotřebě. Německo ovšem před několika lety přijalo strategii mzdové deflace, jejíž význam je nejen pro evropskou integraci, ale i pro světovou ekonomiku stále nedoceněn. Příznačné je, že Německo se o radikální změně své ekonomické strategie vůbec nebavilo se svými evropskými partnery, i když bylo zřejmé, že takovýto obrat musí zasáhnout ostatní země, minimálně v eurozóně.
Je to podobná situace jako na počátku 90. let, kdy německá centrální banka – bez konzultace se svými partnery tehdy v EHS – prudce zvýšila úrokové sazby a vyvolala šok v celé EHS.
Strategií mzdové deflace Německo nejen podpořilo radikální ústup od sociálního státu, ale také strategii vnějšího růstu. Podíváme-li se na vývoj německé ekonomiky posledních deseti let, zjistíme, že hlavní růstový impuls je export. Německo jako hlavní exportér světa byl až minulý rok poprvé předstiženo Čínou – což je samo o sobě velký zvrat ve vývoji světové ekonomiky. Poprvé se země, která sama sebe řadí do kategorie rozvojových, stala největším vývozcem světa.
Zprávy německého Institutu pro pracovní trh jasně ukazují, že v posledních letech se Německo vydalo cestou Spojených států: roste podíl nízkovýdělečného sektoru, stagnuje kupní síla obyvatel, roste polarizace a pracovní chudoba. Je třeba na tento fakt nezapomínat, při vší chvále na „německou disciplinovanost" ve fiskální oblasti danou i schváleným Ústavním zákonem o vyrovnaných rozpočtech.
Je toto strategie hodná následovaní?
Zatímco strategie Číny je vzhledem k její fázi vývoje do značné míry pochopitelná, méně už je tomu u Německa. Podobně jako u Spojených států zde opět vidíme příklon k unilaterálnímu ekonomickému řešení, které je v globálním kontextu nesmyslné. Nelze přeci jedním dechem usilovat o exportem tažený růst, a na druhou stranu kritizovat fiskální nedisciplinovanost zemí, které jsou i díky zadlužení odbytištěm mých výrobků.
O to více vystupuje do popředí aktivita UNCTADu ohledně nutnosti ekonomické koordinace, za kterou silně pléduje i tzv. Stiglitzova zpráva. „Podseknutí" vývoje mezd a s tím spojených sociálních výdajů je jen pokračováním „race to the bottom", politiky, která je reakcí na zapojení především asijských zemí do světové ekonomiky, reakcí na přesun výrobních kapacit ze Západu na Východ, honbou za co nejnižšími náklady ve světě klesající míry zisku.
Na summitu G20 jistě zazní varování o nové formě protekcionismu, ale jen velký optimista by mohl očekávat, že bude navržen či dokonce schválen nový světový finanční systém. Vhodná doba byla do značné míry promeškána: finanční trhy se nadechly k novému útoku na suverénní stát a úvahy o silnější finanční regulaci byly zatlačeny poněkud do pozadí.
Zároveň se ukazuje, jak rychle vymizela svornost států, kteří se ještě před dvěma roky, při plném propuknutí krize zavazovaly ke „společným krokům a makroekonomické koordinaci". Dnes místo spolupráce nastupuje dravá konkurence, která ještě více ohrožuje světovou ekonomiku. Navíc by bylo skutečně iluzorní se domnívat, že nerovnováhy globální ekonomiky se vyřeší revalvací yuanu.
Hlavní problém totiž zůstává, a je do značné míry vyjádřen v bezradnosti ekonomů i politiků: co dále se světovou ekonomikou? Je nutné provozovat další fiskální stimuly, jak radí Paul Krugman? Do čeho je třeba investovat, aby se snížila míra nezaměstnanosti? Není tomu tak, že strategii silných státních investic si mohou dovolit jen Spojené státy, protože jim i astronomické zadlužování (1,4 bilionu ročně) spíše „projde", protože mají dolar?
Jaká strategie ale pak zbývá ostatní zemím, jako je Japonsko či přímo EU? Je výběr skutečně jen mezi utrácením státu a nadějí v růstový impuls, nebo v nemilosrdné fiskální konsolidaci? Není na čase se zamyslet nad jiným typem ekonomiky a nad jiným pojetím růstu?
Ing. Ilona Švihlíková, Ph. D. (1977)
Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor mezinárodní obchod a komerční jazyky. Doktorát získala v roce 2006 na katedře Politologie VŠE na základě obhajoby disertační práce Politické aspekty globalizace. Učí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů Praha mezinárodní ekonomii a mezinárodní ekonomické vztahy.
